ECLI:CZ:US:2014:2.US.2080.14.1
sp. zn. II. ÚS 2080/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROYAL DIAMOND – stavební společnost, spol. s r. o., se sídlem Na Zavadilce 1936/3, Praha 6, zastoupené doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. 30 Co 29/2014-82, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
[1.] Dne 17. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) kladené. Stěžovatelka se poukazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, když namítá odepření ochrany jejím právům ze strany soudů. Rovněž žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu.
[2.] Jak plyne ze samotné ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. 9. 2013, č. j. 11 C 61/2013-49, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 ve smyslu ustanovení §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že stěžovatelce (tehdy žalované) uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (tehdy žalobci) částku 21.105 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost nahradit náklady řízení (žalovaná částka přitom představovala neuhrazené výdaje vzniklé v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady). Tento rozsudek obvodního soudu byl rozsudkem městského soudu napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrzen a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit žalobci náklady odvolacího řízení.
[3.] Těžiště stížnostní argumentace (do značné míry kopírující odvolání stěžovatelky) spočívá v jejím přesvědčení, že v posuzované věci nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Stěžovatelka zejména uvádí, že jí (respektive jejímu právnímu zástupci) předvolání k prvnímu jednání ve věci nebylo doručeno. Nadto nebylo podle stěžovatelky zohledněno, že již před nařízeným prvním jednáním ve věci byla aktivní, když podala vyjádření k žalobě. Soudy již jen s ohledem na tuto okolnost, odhlédnuto od nedostatků samotného doručení, nedostály ani východiskům plynoucím z judikatury Ústavního soudu [stěžovatelka například odkazuje na nález pléna Ústavního soudu z 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (44/2014 Sb.) navazující na jeho předešlou nálezovou judikaturu týkající se podmínek rozhodování rozsudkem pro zmeškání].
[4.] Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
[5.] K věci samé Ústavní soud uvádí následující.
[6.] Podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. platí, že „[z]mešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§49) žaloba a předvolání k jednání (…) bez důvodné a včasné omluvy první jednání (…) a navrhne-li to žalobce, který [se ke konanému jednání dostavil], pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.“ Účinky citovaného odst. 1 přitom mohou nastat tehdy, byla-li žaloba a předvolání k jednání zaslána žalovanému nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, a byl-li žalovaný o možných následcích nedostavení se k jednání poučen. Podle odst. 4 téhož zákonného ustanovení dále platí, že „[z]mešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.“
[7.] Ústavní soud v nyní projednávané věci vycházel především z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Městský soud v něm reflektuje – a stěžovatelka se proti tomuto jeho závěru v ústavní stížnosti ve své podstatě nikterak negativně nevymezuje – jistou nekonzistentnost její argumentace. Stěžovatelka totiž podle městského soudu v řízení na jednu stranu tvrdila, že jí (respektive jejímu právnímu zástupci) předvolání k jednání nebylo vůbec doručeno; na druhou stranu nicméně tvrdila, že se její zástupce k jednání nedostavil z důvodu svého omluvitelného pochybení. Tato nesouladnost v argumentaci stěžovatelky se přitom přenáší i do obsahu ústavní stížnosti, když samotná ústavní stížnost vychází z toho, že předvolání stěžovatelce (respektive jejímu právnímu zástupci) doručeno nebylo; nicméně současně z kopie odvolání ze dne 25. 10. 2013 proti kontumačnímu rozsudku přiložené samotnou stěžovatelkou k ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka se původně vymezovala nikoliv proti nedoručení předvolání na den 25. 9. 2013, ale proti tomu, že jí (resp. jejímu právnímu zástupci) tato zásilka nebyla doručena do vlastních rukou, jak to vyžaduje v souvislosti s kontumačním rozsudkem právě ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř.
[8.] Nad rámec uvedeného Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že z kopie příslušné části soudního spisu (konkrétně jde o „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“), připojené k ústavní stížnosti, je patrno, že předvolání k jednání pro právního zástupce stěžovatelky se v příslušné datové komunikaci mělo projevit minimálně tak – bez ohledu na to, zda obsahovala jako přílohu i předvolání nebo jen vyjádření žalobce – že tato datová komunikace byla označena jako „vzor 029 o.s.ř. + podání čl. 26-27 KP“. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by datová zpráva doručená jejímu právnímu zástupci takovouto identifikaci neobsahovala. Lze tedy podle Ústavního soudu konstatovat, že právní zástupce stěžovatelky mohl a měl seznat, že příloha datové zprávy měla obsahovat dvě položky.
[9.] S ohledem na uvedené se Ústavní soud zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu, že předvolání bylo ve věci stěžovatelky doručeno řádně a argumentace tento závěr dostatečně a přesvědčivě nevyvrací. Byly tedy splněny formální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
[10.] Zbývá proto posoudit, nebránil-li vydání kontumačního rozsudku nedostatek materiálních podmínek definovaných Ústavním soudem v jeho judikatuře. Konkrétně to znamená, zda byla v právě posuzované věci zachována rovnost účastníků, zda byl zohledněn rozdíl mezí pouhým zpožděním a skutečným zmeškáním či zda nedostavení se žalovaného bez omluvy k jednání nebylo zapříčiněno živelnou pohromu či podobnou okolností [srov. k tomu blíže shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 49/10]. Žádnou z takovýchto skutečností však z argumentace stěžovatelky podle přesvědčení Ústavního soudu dovodit nelze. Naopak – jak již přiléhavě poznamenal i městský soud – za situace, kdy ani stěžovatelka nedefinuje důvody bránící vydání kontumačního rozsudku jednoznačně, přesvědčivě a konzistentně, nelze na její zmeškání nahlížet prizmatem shora naznačených omluvitelných důvodů.
[11.] Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu