ECLI:CZ:US:2014:2.US.2081.14.1
sp. zn. II. ÚS 2081/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Šafára, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j. 27 Co 238/2014-55, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) i o nákladech řízení odvolacího (výrok II.). Porušení citovaného ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud aplikoval ve věci "zcela libovolně" a bez řádného odůvodnění ustanovení §150 o. s. ř.; stěžovateli, který byl v řízení před obecnými soudy ve věci samé zcela úspěšný, byl v důsledku toho nárok na náhradu nákladů řízení zkrácen o 90%.
2. Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
4. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
5. Lze jistě přitakat stěžovateli, že obecné soudy jsou i při rozhodování o nákladech řízení povinny respektovat práva a principy zakotvené v hlavě páté Listiny a zejména pak v jejím ustanovení čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces). Z dřívější judikatury Ústavního soudu však plyne, že se k problematice nákladů řízení soud staví rezervovaně a podrobuje ji spíše omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012, dostupný stejně jako nálezy dále citované na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014), nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu.
6. V projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, jelikož napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno a podústavní právo je v něm interpretováno a aplikováno ústavně konformně. Aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odůvodnil soud prvního stupně (s jehož právním názorem se soud odvolací ztotožnil) tím, že ve věci neúspěšná žalobkyně se nikoliv vlastní vinou nacházela ve svízelné majetkové situaci, s ohledem na svůj zdravotní stav byla dlouhodobě závislá na stěžovateli a byla tedy jen stěží schopna uspokojovat své potřeby. Takový postup dle Ústavního nelze považovat za svévolný či jinak se příčící shora vymezeným principům, nýbrž naopak za specifickými okolnostmi odůvodněný odklon od pravidla, podle něhož má strana ve sporu úspěšná nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši.
7. Nad rámec již uvedeného Ústavní soud dodává, že na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemění nic ani závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice (č. stížnosti 9815/10) a na něj navazující judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3627/13 ze dne 29. 4. 2014). Podle této judikatury musí být účastníku řízení dán dostatečný procesní prostor k tomu, aby se k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. vyjádřil. K tomuto závěru je Ústavní soud veden několika skutečnostmi. V rámci odvolacího řízení (a rozsudek odvolacího soudu byl v projednávané věci jediným napadeným rozhodnutím) byla aplikace tohoto ustanovení prakticky jedinou řešenou otázkou; stěžovatel se k ní vyjádřil v rámci svého odvolání a krajský soud se jeho námitkám - jak již vyplývá ze shora uvedeného - dostatečně věnoval. Ani stěžovatel sám ostatně ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by mu procesní prostor v tomto ohledu byl upřen.
8. Ústavní soud se přitom nemusel samostatně zabývat otázkou, zda byl stěžovateli tento procesní prostor poskytnut již před soudem prvního stupně, a to ze dvou důvodů. Citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu (kromě nálezů již citovaných srov. ještě nález sp. zn. IV. ÚS 2259/13 ze dne 5. 2. 2014 a nález sp. zn. II. ÚS 2337/13 ze dne 7. 5. 2014) byla vždy reakcí na situaci, v níž o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. rozhodl překvapivě (tj. aniž by dal účastníku řízení možnost se k této otázce vyjádřit) soud prvostupňový v bagatelní věci či naopak až odvolací soud, což zjevně není nyní projednávaný případ. Stěžovatel navíc proti postupu soudu prvního stupně samostatně nebrojil a jeho rozsudek dokonce ani ústavní stížností nenapadl; petitem ústavní stížnosti je přitom Ústavní soud vázán.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavírá, že aplikací ustanovení §150 o. s. ř. k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zjevně nedošlo. Proto odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu