ECLI:CZ:US:2014:2.US.2088.14.1
sp. zn. II. ÚS 2088/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ACQUIRE CZ, s. r. o., se sídlem U Santošky 11/2285, Praha 5, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Košická 30, Praha 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, č. j. 5 Cmo 254/2010-224, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 29 Cdo 817/2011-257, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
[2.] Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nevyhověly její žalobě o zaplacení směnečné částky ve výši 2.600.000 Kč s příslušenstvím, neboť dospěly k závěru, že osoba, která směnku podepsala (zaměstnanec žalované České spořitelny, a. s. - "manažer mikrooblasti bez univerzální pobočky BRM1"), nebyla k takovému kroku oprávněna. Tento svůj závěr odůvodnily obecné soudy tím, že převzetí směnečného rukojemství nelze považovat za úkon, k němuž obvykle dochází při činnosti, jímž byl tento zaměstnanec žalované pověřen. Zároveň obecné soudy zdůraznily, že s ohledem na zápis v obchodním rejstříku stran jednání za žalovanou (podle něhož musí být písemné úkony žalované podepsány dvěma oprávněnými zaměstnanci) mohla mít stěžovatelka důvodné pochybnosti o tom, zda byl dotyčný zaměstnanec v dané věci oprávněn za žalovanou jednat.
[3.] Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že její dovolání bylo nesprávně odmítnuto. Otázku, již v dovolání vymezila (zda byl dotyčný zaměstnanec oprávněn za žalovanou v dané věci jednat), totiž dovolací soud vyhodnotil jako otázku skutkovou (a i proto dovolání odmítl). Dle stěžovatelky jde ovšem o otázku právní.
[4.] Stěžovatelka se v ústavní stížnosti rovněž obsáhle věnovala výkladu ustanovení §15 a 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném znění, jelikož prý obecné soudy tato ustanovení vyložily zcela nesprávně. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že obecné soudy v podstatě (bez adekvátního a přiléhavého odůvodnění) přitakaly argumentaci žalované a naopak argumentaci stěžovatelky zcela odmítly. Tím údajně došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.
[5.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
[7.] V kontextu projednávané věci Ústavní soud především připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[8.] Vzdor právě uvedenému je ústavní stížnost ve své podstatě především polemikou stěžovatelky s výkladem podústavního práva obecnými soudy a relevantní ústavněprávní argumentace v ní téměř chybí. Tím je však Ústavní soud stavěn do role jakési čtvrté přezkumné instance v rámci obecného soudnictví; tato role mu však - jak zřetelně plyne z předchozího textu - nepřísluší.
[9.] Vědom si těchto mezí své přezkumné pravomoci, konstatuje Ústavní soud, že napadená rozhodnutí obecných soudů řeší nastolené právní otázky ústavně konformně. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud nespatřuje žádný relevantní důvod, pro který by měl z hlediska ústavnosti rozporovat závěr, že klíčová dovolací otázka byla otázkou skutkovou, a proto ji Nejvyšší soud s ohledem na svoje zákonné vymezení nebyl v řízení o podaném dovolání oprávněn řešit. Zodpovězení otázky, zda byl zaměstnanec oprávněn zavazovat žalovanou ve smyslu ustanovení §15 obchodního zákoníku (což je obecně otázka právní) totiž bylo závislé na zodpovězení otázky skutkové, tj. jakou činností byl tento zaměstnanec pověřen. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelčino dovolání pouze z toho důvodu, že klíčovou otázku kvalifikoval jako otázku skutkovou. V odůvodnění napadeného usnesení totiž dal zřetelně najevo, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož dotyčný zaměstnanec takovou činností (přijímání směnečného rukojemství) pověřen nebyl.
[10.] Pokud jde o samotné meritum věci, považuje Ústavní soud výklad podústavního práva (zejména ustanovení §15 a 16 obchodního zákoníku), provedený obecnými soudy, za racionální a ústavně konformní. Především pak nelze přitakat stěžovatelčinu tvrzení, podle něhož nejsou závěry obecných soudů dostatečně a přiléhavě odůvodněny. Obecné soudy v napadených rozhodnutích zřetelně vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru, že zaměstnanec žalované nebyl oprávněn za ni směnečné rukojemství převzít (tj. zápis v obchodním rejstříku a skutečnost, že tento zaměstnanec nebyl takovou činností pověřen); tyto důvody považuje Ústavní soud za racionální, srozumitelné a přiléhavé (srov. zejména napadené rozhodnutí Vrchního soudu na č. l. 229-231, obsažené ve spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 55 Cm 271/2009).
[11.] Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že odůvodnění napadených rozhodnutí se v zásadních bodech shoduje s argumentací žalované a naopak odmítá argumentaci uplatněnou stěžovatelkou. Z práva na spravedlivý proces a ze zásady rovnosti účastníků řízení - jejichž porušení v této souvislosti stěžovatelka tvrdí - totiž pochopitelně neplyne právo konkrétního účastníka na úspěch ve věci. Argumentace obou účastníků řízení byla obecnými soudy vzata v potaz (v tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí). To, že se obecné soudy musely k jedné z argumentačních linií přiklonit a druhou z nich naopak odmítnout, není vadou soudního řízení, nýbrž naopak logickým důsledkem jeho podstaty a smyslu. Jelikož byl tento postup soudů řádně odůvodněn (srov. shora), nelze proti němu mít ústavněprávních námitek.
[12.] Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu