ECLI:CZ:US:2014:2.US.2107.14.1
sp. zn. II. ÚS 2107/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, 280 02 Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 30 Cdo 2081/2013–611, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, č. j. 39 Co 364/2012–558, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2012, č. j. 7 C 60/93–521, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy nevyhověly jeho žalobě na Českou republiku, v níž se domáhal vyplácení doživotní renty za pronásledování v době tzv. normalizace.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obšírně rekapituluje skutkový stav věci a poté předestírá předchozí projednání jeho případu. Dále navrhuje, aby Ústavní soud – pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 81, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a ustanovení čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 7, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci. V ústavní stížnosti však nikterak nekonkretizuje, v čem nebo jak měla být tato jeho práva porušena; stěžovatel pouze uvádí, že „všechny soudy pochybily, když nejednaly o tom, co stěžovatel požadoval, a necítily se být vázány výše uvedeným nálezem Ústavního soudu“ (přičemž však nikterak nekonkretizuje, jakého nálezu se dovolává).
3. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud rovněž připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. V případě stěžovatele je Ústavní soud nucen konstatovat, že již z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmá její neopodstatněnost, neboť vedle popisu dosavadního řízení obsahuje toliko výčet a citace ustanovení Ústavy, Listiny a občanského soudního řádu, jež měla být postupem obecných soudů porušena; žádné konkrétní – a odůvodněné – ústavněprávně relevantní námitky, však stěžovatel nevznáší.
6. Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Je nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírá, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jeho základních práv spočívat nebo jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Ústavní soud k těmto náležitostem ústavní stížnosti již dříve uvedl [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)], že výčet ustanovení Listiny, která měla být podle přesvědčení stěžovatele porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. §34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.].
7. Zároveň Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku (vady) ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby vždy v každém individuálním řízení vyzýval stěžovatele k odstranění vad, jestliže již dříve ve věci stejného stěžovatele na povinnost adekvátního odůvodnění ústavní stížnosti upozornil (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2124/13 ze dne 15. 8. 2013). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že zásah do ústavních práv stěžovatele musí být náležitě skutkově a právně odůvodněn, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Ostatně, v nyní projednávaném případě je stěžovatel řádně zastoupen advokátem, tedy profesionálem způsobilým poskytovat odpovídající právní pomoc.
8. Poněvadž stěžovatel ve své ústavní stížnosti nedostál povinnosti náležitě tvrdit a odůvodnit zásah do jeho základních práv a svobod a ani na základě vlastního přezkumu Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu