ECLI:CZ:US:2014:2.US.2127.14.2
sp. zn. II. ÚS 2127/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o vyloučení soudce Radovana Suchánka z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Němce, zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem 17. listopadu 230, Říčany, jako vedlejšího účastníka, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2127/14, takto:
Soudce Radovan Suchánek není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2127/14.
Odůvodnění:
1. Radovan Suchánek, soudce II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 2127/14, přípisem ze dne 7. října 2014 požádal předsedkyni I. senátu o rozhodnutí o vyloučení své osoby z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti.
2. Důvodem podání návrhu je skutečnost, že právní zástupce vedlejšího účastníka, JUDr. Jiří Nykodým, byl do 17. prosince 2013 ústavním soudcem a předsedou II. senátu Ústavního soudu, přičemž soudce Radovan Suchánek byl členem téhož senátu od 26. 11. 2013. V senátu tak byl s nynějším právním zástupcem vedlejšího v úzkém pracovním a kolegiálním vztahu.
3. Podle ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
4. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)].
5. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samotné k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
6. Pro posouzení projednávané věci je zapotřebí uvést, že Ústavní soud při rozhodování o podjatosti soudce hodnotí odlišně vztahy podle jejich potenciálu založit soudcovu podjatost. Za vztah s největším potenciálem je považován vztah k věci samotné, na opačné straně spektra se pak nachází vztah k právním zástupcům účastníků řízení, přičemž vztah k právnímu zástupci vedlejšího účastníka má ze všech vztahů předvídaných ustanovením §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu potenciál nejmenší. Toto rozlišení je založeno na tom, že v rámci řízení vystupují právní zástupci jako profesionálové, a to v rámci výkonu svého povolání, jejich vztah k věci a zastupovanému účastníku je proto zpravidla pouze profesní povahy, nikoli povahy osobní. Za situace, kdy je pro výkon povolání soudce a advokáta požadováno stejné vzdělání, přičemž toto vzdělání poskytují pouze 4 univerzity v zemi, s přihlédnutím k velikosti České republiky a tomu odpovídající velikosti právnického stavu, stejně tak jako k množství akcí akademické, profesní či jiné povahy, je pravděpodobnost výskytu určitého vztahu mezi soudcem a právním zástupcem mnohem vyšší než pravděpodobnost vztahu soudce k věci či účastníkům řízení. Vzhledem k tomu je pak zapotřebí náležitě posuzovat, zda vztah mezi právním zástupcem a soudcem dosahuje takové intenzity, aby vyvolal oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014, bod 12 - 14). Je třeba též vycházet z toho, že funkční období ústavního soudce je časově limitováno a po skončení výkonu funkce soudce Ústavního soudu nemá ústavní soudce žádné finanční benefity z titulu této své funkce. Tedy ústavní soudce je po skončení svého mandátu zpravidla dále nucen působit v některé z právnických profesí, a to typicky jsou soudce obecného soudu nebo advokát, a nelze jej jen s ohledem na bývalé profesní vazby s jeho kolegy bez dalšího vyřadit z možnosti být účastníkem řízení či zástupcem účastníka řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavním soudem bylo již v minulosti řečeno, že existence pouhého profesního vztahu, resp. vztahu kolegiálního, mezi soudcem a právním zástupcem účastníka zásadně ke konstatování podjatosti či k důvodným pochybnostem o nepodjatosti nepostačuje, přičemž totéž platí o vztahu k právnímu zástupci vedlejšího účastníka, který je co do potenciálu založit podjatost posuzován jako ještě slabší (usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014, bod 15). Ústavní soud přitom jen zřídka shledává vztah mezi soudcem a právním zástupcem účastníků natolik intenzivním, aby založil podjatost soudce. Podjatost tak nebyla konstatována např. v případě, kdy byl právní zástupce účastníka děkanem fakulty a zároveň vedoucím katedry, jejímž byl soudce členem a na níž měl pracovní poměr (usnesení sp. zn. II. ÚS 3694/13 ze dne 14. 1. 2014), v případě, kdy byl právním zástupcem stěžovatele bývalý koncipient, později společník soudcovy advokátní kanceláře a v době řízení o ústavní stížnosti společník advokátní kanceláře soudcovy dcery (usnesení sp. zn. II. ÚS 1502/11 ze dne 13. 8. 2012), v případě osobního kontaktu mezi soudkyní zpravodajkou a právní zástupkyní stěžovatele v medializované kauze (usnesení sp. zn. I. ÚS 1436/08 ze dne 6. 8. 2008) či v případě, kdy byl soudce při výkonu advokátní praxe s právním zástupcem stěžovatele ve sdružení (usnesení sp. zn. II. ÚS 294/13 ze dne 13. 2. 2013). Naopak ke konstatování podjatosti dochází zásadně v případě, kdy je vztah osobní povahy, tedy např. pokud mezi soudcem a právním zástupcem existuje přátelský vztah (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1004/14 ze dne 3. 4. 2014; usnesení sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 6. 3. 2014).
8. V projednávaném případě pak Ústavní soud považuje za stěžejní tři skutečnosti, a to a) délku spolupráce soudce a právního zástupce vedlejšího účastníka, b) dobu, která uplynula od této spolupráce, a c) den, kdy byla projednávaná ústavní stížnost podána. Co se týče délky spolupráce, je třeba brát v potaz, že soudce Radovan Suchánek působil v totožném senátu s právním zástupcem vedlejšího účastníka pouze necelý měsíc. Během této doby, jak plyne z jeho přípisu, s ním nenavázal jiný než pracovní a kolegiální vztah. Od skončení funkčního období ústavního soudce JUDr. Jiřího Nykodýma s ním soudce Radovan Suchánek přitom není v kontaktu, což svědčí o formální povaze vztahu, který mezi nimi vznikl při působení v totožném senátu. Druhou stěžejní skutečností je, že mezi spoluprací soudce a právního zástupce vedlejšího účastníka již uplynula doba, která čítá více než deset měsíců. Ústavní soud má za to, že s ohledem na krátkodobost předchozí spolupráce a profesionální charakter jejich vztahu je doba uplynulá od spolupráce soudce a právního zástupce vedlejšího účastníka dostačující k jeho "vychladnutí". Konečně délka mezi skončením funkčního období JUDr. Jiřího Nykodýma a soudce Radovana Suchánka je významná i ve vztahu k projednávané ústavní stížnosti. Ta totiž došla Ústavnímu soudu 20. června. 2014, tedy více než 6 měsíců po odchodu JUDr. Jiřího Nykodýma z Ústavního soudu. Je proto zřejmé, že JUDr. Jiří Nykodým nebyl během svého působení na Ústavním soudu v projednávané věci jako soudce zapojen, v řízení o projednávané ústavní stížnosti působil pouze v pozici právního zástupce vedlejšího účastníka a v rámci tohoto řízení vůči soudci Radovanu Suchánkovi nevystupoval z jiné pozice než právního zástupce vedlejšího účastníka, nemohl jej proto ani potenciálně ovlivnit např. při jednání o ústavní stížnosti v rámci rozhodování senátu.
9. Ústavní soud proto došel k závěru, že vztah mezi soudcem Radovanem Suchánkem a právním zástupcem vedlejšího účastníka JUDr. Jiřím Nykodýmem není s přihlédnutím ke všem okolnostem způsobilý založit soudcovu podjatost. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu