ECLI:CZ:US:2014:2.US.2130.14.1
sp. zn. II. ÚS 2130/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Pindurové, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Václavské nám. 66, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, č. j. 8 A 29/2010-98, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 20. 6. 2014, tedy podanou ve lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014 (v ústavní stížnosti nesprávně uvedeného pod č. j. 8 A 29/2010-68), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 10. 11. 2009, č. j. 220/ČR/2008, na jehož základě byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání disciplinárního deliktu podle ustanovení §1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory, spočívajícího v závažném porušení povinností člena komory uvedených v ustanoveních §9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen "komorový zákon") a v §7 odst. 1 písm. a) a b) Organizačního řádu České lékárnické komory, v §82 odst. 2 a §83 odst. 1 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a v bodě 11 a 12 Etického kodexu České lékárnické komory, za což jí bylo podle ustanovení §18 odst. 3 písm. a) komorového zákona a §16 odst. 3 písm. a) Organizačního řádu České lékárnické komory uloženo disciplinární opatření - pokuta ve výši 30 000 Kč. Uvedeného disciplinárního deliktu se stěžovatelka dopustila tím, že "opakovaně v období roku 2008 vydala léky vázané na lékařský předpis osobám, které nejsou osobami oprávněnými k výdeji léčivých přípravků s tím, aby tyto osoby na léčivé přípravky podle potřeby svých pacientů vyhotovily recept, léčivé přípravky následně samy předaly pacientům a posléze doručily lékárně recept na již vydané léčivé přípravky, tedy porušila svou povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat stavovské předpisy komory a zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy."
3. Městský soud v Praze byl v souladu s ustanovením §110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve svém rozhodování vázán právním názorem, vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 31. 1. 2014, č. j. 4 Ads 93/2013-48, kterým ke kasační stížnosti České lékárnické komory zrušil "původní" rozsudek Městského soudu ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 A 29/2010-68, jímž tento soud naopak vyhověl žalobě stěžovatelky a napadené rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory zrušil, neboť dle jeho názoru v průběhu disciplinárního řízení došlo k porušení procesních práv stěžovatelky. Konkrétně jí po jednání Čestné rady České lékárnické komory dne 11. 10. 2009 nebyla poskytnuta dodatečná 14 denní lhůta k vyjádření se k výslechu svědků konanému v jeho rámci. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku s tímto hodnocením neztotožnil, když na základě zjištění, že "žalobkyně výslovně v omluvě z jednání svolaného na 10. 11. 2009 souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti za účasti pouze svého právního zástupce. Ten se výslechu obou svědků aktivně zúčastnil, jak je patrné ze zápisu o jednání správního orgánu, v jehož průběhu jim kladl otázky. Před vydáním rozhodnutí právní zástupce žalobkyně přednesl závěrečnou řeč, při níž zhodnotil provedené důkazy a odkázal na správnímu orgánu předloženou předem vyhotovenou listinu závěrečný návrh" (bod 26 rozsudku). Dospěl proto k závěru, že "městský soud pochybil, když neposkytnutí dodatečné 14 denní lhůty k vyjádření žalobkyně k obsahu svědeckých výpovědí vyhodnotil jako porušení jejích procesních práv, a proto napadené rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Žalobkyně totiž svá procesní práva uplatnila prostřednictvím zvoleného právního zástupce. K porušení procesních práv žalobkyně tedy nedošlo" (bod 27 rozsudku).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předkládá argumentaci, v níž polemizuje se způsobem, jakým se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku vypořádal se všemi jejími námitkami, původně uplatněnými v jí podané správní žalobě proti citovanému rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 10. 11. 2009 a které v ústavní stížnosti znovu podrobně rozvádí. Stěžovatelka je tak toho názoru, že městský soud měl i v "novém" rozsudku, vydaném po kasaci "původního" rozsudku ze strany Nejvyššího správního soudu, znovu důkladně posoudit všechny skutkové okolnosti dané věci, především opětovně vyhodnotit důkazy a na základě takto zjištěného skutkového stavu věci znovu přezkoumat důvodnost stěžovatelkou předkládaných žalobních námitek (včetně porušení jejích procesních práv), které zcela jednoznačně zpochybňují výrok napadeného rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 10. 11. 2009 o její vině. Vzhledem ke skutečnosti, že tak městský soud neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou protiústavnosti, neboť se dostatečně nevypořádal se všemi jejími žalobními námitkami.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podané správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatelka nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní dimenzi, a která je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména pak v řízení o jí podané správní žalobě, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se s námitkami stěžovatelky, kterými zpochybňovala skutkové okolnosti věci, řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto nelze označit za svévolné či nepřezkoumatelné a Ústavní soud v něm neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
8. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše toliko o snaze stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem zvrátit pro ni nepříznivý výsledek dosavadního řízení. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka většinou svých námitek nově zpochybňuje postup městského soudu při zjišťování skutkového stavu dané věci, hodnocení důkazů a celkově namítá vady řízení o jí podané žalobě, což však jsou veskrze námitky, které z časového hlediska spadají do doby před vydáním výše citovaného kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu. K uplatnění těchto námitek měla stěžovatelka nicméně dostatečný procesní prostor a k dispozici efektivní procesní prostředek v podobě kasační stížnosti, podané z důvodů předvídaných v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., prostřednictvím níž se mohla případně domoci včasné nápravy. Uvedené možnosti nejen, že stěžovatelka nevyužila, ale, jak vyplývá z odůvodnění výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, nadto ve svém vyjádření ke kasační stížnosti České lékárnické komory vyjádřila přesvědčení, že "městský soud věc posoudil správně" (bod 8 rozsudku).
9. Kromě toho považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti povinen nad rámec důvodů podané kasační stížnosti zkoumat a při svém rozhodování přihlédnout k případným závažným vadám rozsudku napadeného kasační stížností, které "mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné", anebo pokud bylo "řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)]." Proto i v nyní projednávaném případě Nejvyšší správní soud zkoumal, zda nebyl napadený rozsudek městského soudu zatížen těmito vadami, tj. včetně vady nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, které nejvíce korespondují s námitkami předestřenými stěžovatelkou v nyní projednávané ústavní stížnosti. Za takové vady lze totiž dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, popřípadě zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. např. rozsudek ze dne 4.
12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, nebo rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-13, vše dostupné na www.nssoud.cz). Jak ovšem vyplývá z odůvodnění výše citovaného rozsudku, Nejvyšší správní soud po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu nebyl žádnými takovými vadami zatížen (viz body 14 a 15 rozsudku). Proto nelze shledat z ústavněprávního hlediska opodstatněnými námitky stěžovatelky, v nichž jsou tyto vady opětovně namítány, byť ve vztahu k "novému" rozsudku městského soudu, který ovšem vycházel ze shodných skutkových zjištění, jako u "původního" rozsudku, jenž byl ostatně Nejvyšším správním soudem zrušen pouze pro nesprávné posouzení právní otázky dílčího porušení procesních práv stěžovatelky, nikoliv pro vady řízení.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu