ECLI:CZ:US:2014:2.US.2206.14.1
sp. zn. II. ÚS 2206/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 6. 2014, č. j. 17 T 7/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. 6. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Okresního soudu v Trutnově.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§30, §31 cit. zákona).
K odstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byl navrhovatel vyzván přípisem, jemu doručeným dne 25. 7. 2014, v němž byl též upozorněn, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě do 30 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se mu náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.
Stěžovatel však ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 8. 2014, v podstatě pouze zopakoval nespokojenost se shora napadeným odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Trutnově a s průběhem trestního řízení v jeho věci. Lhůta k odstranění vytčených vad ústavní stížnosti tak marně uplynula dne 25. 8. 2014.
Ústavní soud za této situace konstatuje, že navrhovatel vady svého návrhu neodstranil. Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz), smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatele, který se domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, přičemž však nikterak nespecifikuje, v jakých ohledech měla být porušena jeho základní lidská práva a svobody, nýbrž pouze opakuje skutkový stav v jeho věci. Jakkoli si je Ústavní soud vědom omezených možností stěžovatele předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na něm, aby vyslyšel výzvu Ústavního soudu a zvolil si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočívalo jeho omezení základních lidských práv a svobod. Pokud tak neučinil, nemůže tuto jeho nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a stížnost stěžovatele tak ani nemůže posoudit ve věci samé.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh stěžovatele odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
soudce zpravodaj