ECLI:CZ:US:2014:2.US.2285.14.1
sp. zn. II. ÚS 2285/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1085/2014-96 ze dne 9. dubna 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 333/2013-50 ze dne 24. září 2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 33 Nc 1845/2011-45 ze dne 12. června 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. července 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel rekapituluje průběh řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 i dalších řízení, které spolu dle jeho přesvědčení souvisí, přičemž porušení tvrzených ústavních práv spatřuje v postupu soudů, které věcně nerozhodly o jeho žalobě dle zákona č. 106/1999 Sb., kterou podal za účelem rozkrytí postupu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, údajně kryjícího zločiny komunismu v jeho studijní věci. Dle jeho názoru se tím chce Česká republika zbavit odpovědnosti za to, že soud ve věci více než 11 let úmyslně nejednal. Stěžovatel má za to, že pokud by soud žádanou povinnost žalované uložil, nemohlo by se stát, že by žalovaná nyní popírala postup StB vůči osobě stěžovatele před 17. 11. 1989. Napadené usnesení odvolacího soudu, postavené na nesprávném právním názoru, považuje za formalistické, přičemž vyslovuje názor, že justice je povinna o jeho žalobě rozhodnout, neboť jde o otázku zásadního právního významu. Za formalistické označuje i rozhodnutí dovolacího soudu.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo odmítnuto podání stěžovatele ze dne 25. 4. 2000 pro jeho nesrozumitelnost. Dalším napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že dovolací důvod nebyl vymezen způsobem stanoveným v §241a odst. 3 ve vazbě na §237 odst. 3 o. s. ř. a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti je nutné v prvé řadě zdůraznit, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o meritu věci, tedy o nároku stěžovatele, který vznesl návrhem ze dne 25. 4. 2000. Návrh byl totiž odmítnut z důvodu, že přes výzvu soudu podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. nebyly odstraněny jeho vady a nebylo pro ně možné v řízení pokračovat. Byť se tedy lze se stěžovatelem ztotožnit v tom, že se soud jeho podáními začal zabývat až s odstupem mnoha let (vzhledem ke ztrátě podání a nutné rekonstrukci spisu), tato skutečnost sama o sobě nevede k tomu, že by soud již bez dalšího musel rozhodnout o meritu věci, jak se domnívá stěžovatel. Soud musel v prvé řadě posoudit, zda podání umožňuje, aby se jím mohl zabývat, tedy zda je věcně projednatelné. Protože k takovému závěru nedospěl, vyzval stěžovatele k odstranění vad podání za současného poučení o následcích nedoplnění návrhu. Pokud se výzva minula účinkem, soud neměl jinou možnost, než nesrozumitelné podání odmítnout.
Jak již Ústavní soud připomněl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1813/13 ze dne 23. 7. 2013, jímž z obdobných důvodů odmítl jinou ústavní stížnost stěžovatele, posouzení náležitostí návrhu na zahájení řízení spadá výhradě do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry vyplývající z podústavního práva jakkoliv přehodnocovat. Stejně jako v poukazované věci, i v nyní posuzovaném případě nelze řádně odůvodněným závěrům vysloveným v napadených rozhodnutích ohledně vad podání, které brání projednání stěžovatelova návrhu, cokoli vytknout.
Základní právo každého na přístup k soudu neznamená, že není nutné, s odkazem na ústavní zakotvení tohoto práva, respektovat procesní náležitosti podání (v konkrétním případě žaloby). Právo na přístup k soudu je nutno interpretovat tak, že každý má právo, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soud, přičemž bližší procesní podmínky přístupu k soudu stanoví zákon. Tyto podmínky musí odpovídat požadavku srozumitelnosti, předvídatelnosti a transparentnosti, což v daném případě zjevně splněno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu