ECLI:CZ:US:2014:2.US.2347.14.1
sp. zn. II. ÚS 2347/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele multigate a.s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 Afs 107/2013-37, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2013, č. j. 31 Af 13/2012-73, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 21. 11. 2011, č. j. MMB/432514/2011, a proti rozhodnutí Úřadu městské části Brna - Králova Pole ze dne 15. 9. 2011, č. j. 1103904/2100/VHA/0013/019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a Úřadu městské části Brna - Králova Pole, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující též ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených správních rozhodnutí a rozsudků, kterými soudy zamítly žalobu a kasační stížnost stěžovatele ve věci odmítnuté žádosti o vrácení vratitelného přeplatku podle ustanovení §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu I. stupně (dále jen "daňový řád"), vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle ustanovení §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Výše inkriminovaného poplatku dosahovala za období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011 částky 365.552 Kč.
2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a dále práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásah do uvedených práv stěžovatel spatřuje především v tom, že žádný ze správních orgánů ani správních soudů se řádně nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatel dále namítá, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčen, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že v daném případě daňový řád nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Postup správce daně tedy zakládal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel též poukazuje na to, že žádný právní předpis neopravňuje Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení a poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti dále obsáhle rozvádí a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky obecných soudů.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel vede množství obdobných správních řízení, řízení před správními soudy a rovněž podal řadu ústavních stížností, které jsou jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek, v podstatě totožné. Ústavní soud i ve stávající věci považuje svoje předchozí rozhodnutí za dostatečná pro vysvětlení důvodů, proč neshledává v jednotném postupu správních soudů i v nyní napadených rozhodnutích stěžovatelem namítaná pochybení. Proto bez dalšího odkazuje na předchozí rozhodnutí, která jsou ostatně stěžovateli i dobře známa, vydaná například pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. II. ÚS 3440/13, či sp. zn. 3440/13 (veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: www.nalus.usoud.cz).
6. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že stávající skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné od předchozích usnesení Ústavního soudu, poukazuje Ústavní soud na to, že se jedná o shodné námitky, kterými se již zabýval v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3792/13, sp. zn. II. ÚS 3734/13 či naposledy pod sp. zn. II. ÚS 451/14, v nichž byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie opět téměř identické ústavní stížnosti, včetně předmětného tvrzení odlišných skutkových a právních okolností, přičemž v těchto řízeních soudy uplatnily obdobnou argumentaci jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud proto neshledává ani v nyní projednávané věci žádný rozumný důvod odchýlit se od názorů vyslovených Ústavním soudem v dřívějších, shora citovaných, případech, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje.
7. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu