ECLI:CZ:US:2014:2.US.2358.14.1
sp. zn. II. ÚS 2358/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti, kterou podal Y. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1374/2013, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 5 To 43/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 40 T 12/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností žádá Ústavní soud o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být zasažena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dne 1. 1. 2008 byla mezi společnostmi Belorussian Steel Works Trading Czech, s. r. o. (dále jen "BSWTC") a Belsteel Trade, s. r. o. (dále jen "Belsteel Trade") uzavřena zprostředkovatelská smlouva, kterou podepsal za obě smluvní strany stěžovatel v pozici jejích jednatelů; předmětem této smlouvy bylo zprostředkování uzavření kupních smluv na prodej hutního zboží společností BSWTC a Belsteel Trade.
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 2 a 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit ve výroku specifikovanou činností, jíž měl ve prospěch společnosti Belsteel Trade, jíž byl jediným společníkem, získat na základě faktur na fiktivní plnění, vystavovaných z titulu výše uvedené zprostředkovatelské smlouvy, částku 3 119 800,- Kč, z čehož užil pro vlastní potřebu a potřebu své rodiny nejméně částku 2 000 000,- Kč, a to na úkor společnosti BSWTC; za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení §128 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl dle ustanovení §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se zprostředkovatelskou činností, a to na dobu čtyř let, a podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit společnosti BSWTC k rukám jejího insolvenčního správce jí vzniklou škodu ve výši 3 119 800,- Kč.
Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze v záhlaví identifikovaným usnesením dle ustanovení §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů vykazují extrémní rozpor mezi výsledkem dokazování a na jeho základě přijatými právními závěry. Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť v daném trestním řízení nebyly provedeny takové důkazy, na jejichž základě by bylo možné bez důvodných pochybností učinit skutkové závěry svědčící o trestněprávním charakteru inkriminovaného jednání. Provedeným dokazováním nebylo dle stěžovatele vůbec prokázáno, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, v prvé řadě subjektivní stránku předmětné skutkové podstaty; odůvodnění napadených rozhodnutí jsou totiž podle mínění stěžovatele natolik vágní, že z nich není vůbec zřejmé, na základě kterých skutečností byl v řízení prokázán stěžovatelův úmysl spáchat mu za vinu kladný trestný čin. Stěžovatel má současně za to, že svým jednáním nenaplnil ani objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, neboť v trestním řízení nebyla prokázána nevýhodnost předmětných smluv pro poškozenou společnost, resp. se obecné soudy nezabývaly otázkou, v čem měla údajná nevýhodnost pro BSWTC spočívat. V souvislosti se stanovenou výší vzniklé škody stěžovatel připomíná, že ve světle závěrů rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 136/2008 byla tato výše stanovena nesprávně, neboť mělo být vycházeno jen z tzv. čistého prospěchu; přestože stěžovatel tímto judikátem v daném řízení argumentoval, obecné soudy se s jeho argumentací nikterak nevypořádaly. Nadto stěžovatel namítá, že nalézací soud neprovedl u hlavního líčení důkaz výslechem svědků Vitalije Adamenka, Ihara Shcharbakoua a Anny Tiominy, nýbrž pouze přečetl protokoly o jejich výpovědích z přípravného řízení.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §43 odst. 3 téhož zákona se přitom - typicky - nabízí za situace, kdy stěžovatel (tak jako v projednávané věci) předkládá Ústavnímu soudu k posouzení výhradně námitky, se kterými se - ústavně konformním způsobem - již obecné soudy v předchozím řízení vypořádaly, pročež je možno na jejich rozhodnutí v úplnosti odkázat. V dané věci je zřejmé, že s veškerými stěžovatelem v ústavní stížnosti artikulovanými námitkami se Nejvyšší soud v rozsáhlém odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vypořádal, přičemž vůči jím podanému odůvodnění stěžovatel nepředkládá žádnou relevantní oponenturu. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti nevznáší žádné námitky, se kterými by se "a priori" již nevypořádal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Navzdory této skutečnosti však stěžovatel s obsahem odůvodnění dovolacího soudu nikterak - přímo - nepolemizuje (v tom smyslu, že by na jeho argumentaci jakkoli věcně reagoval), a nikterak se tak ani nesnaží správnost (tím méně pak ústavnost) závěrů dovolacího soudu vyvrátit (s výjimkou znění petitu tak text ústavní stížnosti působí dojmem, že stěžovatel ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu snad ani nesměřuje). Uvedené skutečnosti přitom samy o sobě vedou k závěru o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti.
Toliko nad rozhodný rámec je proto možné připomenout následující.
Stěžovateli bylo obecnými soudy kladeno za vinu, že zneužil svého postavení jednatele společnosti BSWTC k uzavření dané smlouvy, na jejímž základě byla poškozená společnost povinna plnit, aniž by plnění z její strany bylo podloženo jakoukoliv uskutečněnou činností ze strany společnosti Belsteel Trade. Prospěch společnosti Belsteel Trade, resp. stěžovatele jakožto jejího jediného společníka, z uzavření této smlouvy spočíval v inkasu provizí za předstírané (navenek deklarované - ale reálně neprovedené) zprostředkovatelské služby, na jejichž poskytování tato smlouva zněla (z uvedeného přitom implicitně vyplývá i stěžovatelem zpochybňovaná nevýhodnost této smlouvy, přesněji řečeno nevýhodnost na jejím základě učiněných finančních plnění, kterým nepředcházelo žádné prokazatelné protiplnění). Tyto skutečnosti vyplývají z provedeného dokazování, přičemž stěžovatelova obhajoba byla těmito důkazy vyvrácena, pročež zjevně nebyla namístě aplikace zásady in dubio pro reo, neboť výsledek dokazování pro její použití nedává žádný prostor. Není přitom pochyb, že obecné soudy v projednávané věci indikovaly naplnění nejen objektivní, nýbrž i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu označovaného jako "selftrading", zakotvené v ustanovení §128 odst. 2 trestního zákona (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde potom o výši stěžovatelem získaného prospěchu a jím v této souvislosti odkazované závěry rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 136/2008, postačí připomenout, že důvody, pro které závěry tohoto judikátu na projednávanou věc přímo nedopadají, prezentuje dovolací soud na str. 14 a 15 ústavní stížností napadeného usnesení.
Namítá-li konečně stěžovatel, že nalézací soud neprovedl u hlavního líčení důkaz výslechem svědků Vitalije Adamenka, Ihara Shcharbakoua a Anny Tiominy, je namístě plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu na str. 15 - 18; zde dovolací soud podrobně rozvádí - mj. s podporou relevantních judikátů Evropského soudu pro lidská práva, proč nevyslechnutí stěžovatelem navrhovaných svědků není v daném kontextu možno považovat za porušení jeho základních práv, garantovaných primárně ustanoveními čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Takto poskytnuté vysvětlení považuje Ústavní soud z ústavně právního hlediska za přesvědčivé a dostačující.
V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu