ECLI:CZ:US:2014:2.US.2360.14.1
sp. zn. II. ÚS 2360/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Nad Zlíchovem 9, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 8. 2013, č. j. 30 P 367/2012-452, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. 23 Co 557/2013-529, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví citovaným rozsudkům obecných soudů. Okresní soud Praha - východ napadeným rozsudkem rozhodl ve věci úpravy styků mezi stěžovatelkou (matka) a otcem R. K. k jejich synovii. Krajský soud v Praze tento rozsudek změnil tak, že otec je oprávněn se stýkat se svým synem prvních pět realizovaných styků každou třetí středu od 15.00 do 16.30 hod. za asistence Fondu ohrožených dětí bez přítomnosti matky. Matka je povinna syna na této adrese předat. Dále je otec oprávněn stýkat se se synem každou třetí středu od 15.00 do 18.30 hod., když první takto upravený styk se uskuteční ve středu následující po posledním asistovaném styku a bude se uskutečňovat do konce ledna 2015. Od února 2015 je otec oprávněn stýkat se se synem každý první pátek v měsíci od 17 hod. do soboty do 18 hod. Dále je otec oprávněn se stýkat se synem každý rok 25. 12. od 10 do 19 hod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že otec několik let o syna nejevil zájem, choval se k němu nevhodně a úprava styku formou soudního rozhodnutí mu sloužila pouze k tomu, aby stěžovatelku psychicky a finančně "trestal". V tomto směru stěžovatelka odkazuje na znalecký posudek prof. PhDr. Jana Vymětala, z něhož plyne, že otec synovi lže, neumí s ním komunikovat a nevhodně si vynucuje jeho pozornost. Nevhodnost tohoto chování otce k synovi stěžovatelka dále rozvádí na několika příkladech. Má za to, že obecné soudy svými rozsudky porušily právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž prý bylo porušeno právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatelka v tom, že se soud I. stupně vůbec nezabýval názorem nezletilého syna a odvolací soud jej sice vyslechl, nicméně "rozsah styku byl oproti přáním a potřebám syna stanoven velmi široce". Soudy se nevypořádaly s tím, že se otec od rodiny odstěhoval již v roce 2009 a několik let o syna neprojevil zájem. Takto široký styk navíc vylučuje sportovní rozvoj syna. Proto stěžovatelka navrhovala styk pouze jednou do měsíce ve středu od 15 do 19 hod. Styk otce se synem jej totiž nenaplňuje ničím pozitivním a působí synovi psychosomatické potíže.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou [§72 odst. 3; §75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
4. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, které se týkalo styku otce s jejím nezletilým synem.
6. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
7. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
8. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž nyní projednávanou ústavní stížností napadené rozsudky, přičemž dospěl k závěru, že okresní i krajský soud při svém rozhodování velmi pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Učiněné právní závěry s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
9. Jak totiž plyne z obsahu vyžádaného soudního spisu, oba obecné soudy provedly poměrně obsáhlé dokazování (viz např. znalecký posudek, výslech syna před odvolacím soudem a jeho výpověď před Orgánem sociálně právní ochrany Říčany, výslech sportovního trenéra nezletilého syna, lékařská zpráva klinické psycholožky) a Ústavní soud neshledává důvod, aby - s ohledem na svoje ústavní postavení - vyvozené závěry těchto soudů jakkoliv zpochybňoval, resp. aby přehodnocoval výsledky provedeného dokazování a právní závěry z něho dovozené. Argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, totiž ve skutečnosti nebrojí proti deficitům ohledně práva na spravedlivý proces, kterého by se tyto soudy dopustily, nýbrž toliko proti výsledku řízení před obecnými soudy. Je přitom zcela zřejmé, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s právem na úspěch v soudním řízení, které neexistuje. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti konkrétně ani netvrdí, jaký jí předestřený důkaz anebo argument zůstal opomenut a nevypořádán, když toliko ve zcela obecné rovině uvádí, že se soudy nezabývaly vším, co v řízení vyšlo najevo.
10. S ohledem na obsah spisu a na postoj účastníků řízení před obecnými soudy považuje Ústavní soud za přiléhavé rovněž závěry obecných soudů (vycházející zejména ze znaleckého posudku prof. Vymětala), že mezi rodiči existuje značné napětí a že stěžovatelka nezletilého syna sice proti otci přímo nepopouzí, nicméně syn se nachází v prostředí, které je otci nepříznivě nakloněno a tato atmosféra se na něj přenáší. Přenesl se tak na něj i rozkol mezi jeho rodiči, který vyvrcholil v létě 2011, kdy spolu přestali komunikovat. Za této situace je třeba obnovovat narušený vztah mezi otcem a synem sice jen postupně, avšak jejich vztahy nejsou narušeny natolik vážně, že by bylo namístě styk zcela zakázat. V tomto směru proto také okresní a zejména poté krajský soud konzistentně rozhodly tak, že první styky otce se synem mají probíhat v asistované formě a s poměrně malou frekvencí a teprve postupně se mají prohlubovat. Tento závěr považuje Ústavní soud za zcela rozumný a odpovídající výsledkům provedeného dokazování.
11. Krajský soud (stejně jako soud nalézací) tak přihlédl k přání nezletilého setrvat ve výchově matky, tj. zohlednil jedno z výše předestřených kritérií, spočívající v respektování či přihlédnutí k přání samotného dítěte, které je za splnění určitých předpokladů "nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167). Za tyto předpoklady, jež ovlivňují míru relevance tohoto kritéria při úvahách rozhodujícího soudu, Ústavní soud ve své judikatuře [srov. např. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2661/10; sp. zn. I. ÚS 2482/13; či nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013] vymezil především "dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost dítěte", když "významným faktorem je v těchto případech věk samotného dítěte, neboť čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti." Dalšími významnými faktory jsou okolnosti utváření postoje nezletilého dítěte, způsob jeho zjištění a v neposlední řadě i jeho hodnocení ze strany rozhodujícího soudu, když Ústavní soud zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů."
12. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě byly uvedené předpoklady krajským soudem při zjišťování postoje nezletilého syna splněny a zohledněny, když míra respektu a reflexe jeho přání při rozhodování soudu byla přímo úměrná jeho věku (11-12 let) a dosažené "rozumové a emocionální vyspělosti". Skutečnost, že krajský soud názor nezletilého syna neakceptoval v plné míře, když tento při jednání vypověděl, že s otcem nechce být vůbec (č. l. 523), však nelze ze strany krajského soudu považovat za chybu či dokonce protiústavnost, neboť - jak plyne i ze shora citované judikatury - v těchto případech musí rozhodující soud zkoumat všechny relevantní okolnosti věci a nikoliv bez dalšího převzít pouze postoj dítěte. K námitce stěžovatelky, že tak široký styk s otcem vylučuje sportovní rozvoj syna, již okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně poukázal na to, že je na otci, aby synovi jeho sportovní aktivity umožnil. Velmi případně pak okresní soud zdůraznil svůj apel na všechny zúčastněné, "aby projevovali více vzájemné vstřícnosti a porozumění".
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že za situace, kdy návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný a nepřistoupil k jeho meritornímu projednání, pro nadbytečnost nevyzýval vedlejšího účastníka řízení (otce R. K.) k vyjádření k ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu