ECLI:CZ:US:2014:2.US.2421.14.1
sp. zn. II. ÚS 2421/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. L., t. č. Věznice Bytíz, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem 28. října 184, 261 01 Příbram VII, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 Tdo 504/2014-52, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 Tdo 504/2014-52 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 To 88/2013 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 37/2013.
Stěžovatel byl v předmětném trestním řízení shledán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku. Tvrdí však, že v době, kdy měla být daná loupež spáchána, se nacházel na zcela jiném místě u své známé Khrystyny Lysko, která by mu to mohla dosvědčit. Jeho návrh na výslech této osoby však byl bez dostatečného odůvodnění zamítnut. Naproti tomu soudy vyšly z výpovědi spoluobžalovaného D. P., tedy osoby s bohatou trestní minulostí, která je dle stěžovatelova mínění zcela nevěrohodná.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaného důkazu výslechem Khrystyny Lysko, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby vyhověno, vyložily (viz str. 27 prvostupňového rozsudku, str. 6 rozsudku vrchního soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu