ECLI:CZ:US:2014:2.US.2497.14.1
sp. zn. II. ÚS 2497/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Vániše, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 1358/2014-3096, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 3 Ko 49/2012-3029 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2012 č. j. 43 K 2/2003-2812, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že rozhodnutím dovolacího soudu mu bylo "upřeno právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu, jakož i právo na ochranu před nezákonným zásahem veřejné moci"; za nesprávné přitom stěžovatel považuje "již právní posouzení věci soudem prvního stupně, které bylo posléze potvrzeno i soudem odvolacím".
Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zprostil stěžovatele funkce správce konkursní podstaty (a zároveň ustanovil nového správce konkursní podstaty úpadce PRIMONA, a. s.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rubrikovaným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje okolnosti předcházející jeho odvolání z funkce konkursního správce, jejž je třeba vnímat jako důsledek skutečnosti, že se - přes zjevné zastrašování - odmítl podrobit zájmům organizované skupiny, do níž mají náležet mj. jeden z věřitelů, příslušník Policie České republiky, konkursní soudkyně a další stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděné osoby. Soudu první instance přitom stěžovatel vytýká, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odůvodnil právně irelevantními skutečnostmi (neboť se odvolává na stanovisko osoby, jež vůbec není věřitelem úpadce); navíc namítá, že mu nebyla dána reálná možnost se k návrhu na své odvolání z funkce vyjádřit a že soud rozhodl o jeho zproštění bez stanoviska věřitelského výboru.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Stěžovatel - implicite - odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání; přehlíží však, že dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto, neboť proti usnesení odvolacího soudu nebylo dovolání dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 přípustné [poněvadž napadeným usnesením nebylo rozhodováno "ve věci samé" ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, v rozhodném znění]. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu žádnou relevantní oponenturu nepředkládá, toliko namítá "přepjatý právní formalizmus" dovolacího soudu, aniž by toto své tvrzení nějakým způsobem argumentačně podepřel.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto - nevyhnutelně - namístě odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Uvedená skutečnost potom konsekventně předznamenává i hodnocení zbývající části ústavní stížnosti směřující proti usnesením krajského a vrchního soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud - objektivně nepřípustné - dovolání stěžovatele ústavně konformním způsobem (opak se stěžovateli nepodařil prokázat), je zřejmé, že se v projednávané věci neuplatní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pročež není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesením krajského a vrchního soudu odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Je proto zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů první a druhé instance nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl z části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu