ECLI:CZ:US:2014:2.US.2524.14.1
sp. zn. II. ÚS 2524/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Emílie Jirauschové, zastoupené JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem Skrétova 475/8, Plzeň, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, č. j. 18 Co 280/2011-166, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 25 Co 3848/2012-258, za účasti Městského soudu v Praze a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 28. 7. 2014, tedy podanou ve lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že postupem porušujícím čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2011, č. j. 32 C 317/2009-125, kterým uložil žalovanému Ing. O. Vivekovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 15.950 Kč s příslušenstvím. Současně žalobu co do částky 234 050 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka kupní smlouvou ze dne 27. 9. 2006 koupila od žalovaného za cenu ve výši 550 000 Kč nebytovou jednotku, fakticky upravenou k bydlení, v suterénu budovy v Praze 4, a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku. Protože se po prodeji objevila skrytá vada, spočívající ve výskytu dřevokazných hub v podloží podlahy, byla stěžovatelce v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 39 C 96/2007 přiznána sleva z kupní ceny ve výši 201 300 Kč s příslušenstvím. V souvislosti s touto vadou se posléze stěžovatelka domáhala rovněž náhrady nákladů za náhradní bydlení (nájemné a spotřebovaná energie) od 1. 6. 2007 do 31. 8. 2008 ve výši 60 000 Kč a nákladů za obnovení zakoupené jednotky do původního stavu ve výši 225 307 Kč, z nichž požadovala zaplatit 190.000 Kč. Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením, když konstatoval, že "nárok z odpovědnosti za vady prodané věci zanikl uplynutím prekluzívní lhůty podle §599 odst. 1 obč. zák. Dosáhla-li žalobkyně rozhodnutím soudu slevy z kupní ceny, nejsou jí další vynaložené náklady na opravu a rekonstrukci nebytové jednotky škodou, nýbrž náklady na její zhodnocení oproti stavu, jaký měl nebytový prostor pořízený za přibližně 300.000 Kč." Dále pak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že "náklady za stavební úpravy vedoucí k odstranění samotné vady předmětu kupní smlouvy nejsou reparací újmy, jež vznikla z vady věci, nýbrž jde o nápravu vadného plnění samotného, a takový nárok není podle §420 obč. zák. odškodnitelný."
4. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku městského soudu pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s ustanovením §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že "žádná z námitek v dovolání není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., což je zřejmé již z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je odkaz na celou řadu publikovaných i nepublikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se zabývají problematikou rozlišení nároků kupujícího z odpovědnosti za vady prodané věci a nároků z odpovědnosti za škodu" (str. 3 usnesení).
5. Ačkoliv se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení obou v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, svou argumentaci směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž dle jejího názoru nesprávně a v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces odmítl podané dovolání. Ve své argumentaci tak především polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že vznesené dovolací námitky, týkající se výkladu a odlišení institutů odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vady, nemají po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., přičemž namítá, že tak Nejvyšší soud učinil v rozporu i se svou dosavadní judikaturou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, především tedy usnesení Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka se však svými stížnostními námitkami, postrádajícími ústavněprávní dimenzi, v podstatě domáhá "revize" právního závěru Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti jí podaného dovolání, čímž staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
9. Z ústavněprávního pohledu totiž Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud musel přípustnost dovolání posuzovat podle právní úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je totiž zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž pouze provedl dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Po důkladném seznámení se s napadeným usnesením Ústavní soud nemůže přisvědčit výhradám stěžovatelky vůči způsobu, s jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť Nejvyšší soud s poukazy na relevantní judikaturu řádně a srozumitelně odůvodnil, proč nelze v případě rozhodnutí městského soudu usuzovat, že by jím řešené otázky měly po právní stránce zásadní význam. Stejně tak se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelky ohledně "nejednotnosti" judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k předmětným institutům odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vady, neboť Nejvyšší soud při formulaci svých právních závěrů vycházel především ze závěrů, k nimž dospěl v řadě svých dřívějších rozhodnutí, která v odůvodnění také citoval.
11. Ústavní soud tak v nyní projednávaném případě neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, ačkoliv stěžovatelka ve svém dovolání předestřela téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobila specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu