ECLI:CZ:US:2014:2.US.2561.14.1
sp. zn. II. ÚS 2561/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti AB - CREDIT, a.s., sídlem Praha 4, Na Pankráci 1658, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích u Lysic, Kuzina 169, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 3585/2013-446, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 č. j. 12 Cmo 56/2012-372 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2011 č. j. 22 Cm 60/2003-318 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2012 č. j. 22 Cm 60/2003-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces, jež jí je zaručeno ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Ústí nad Labem shora identifikovaným rozsudkem (poté co mu věc byla vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení) ve vztahu k žalovanému JUDr. Ing. Petru Krajíčkovi zrušil v plném rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 10. 12. 1998 č. j. 22 Sm 210/98-16, jímž (mj.) krajský soud zavázal oba žalované (žalovaného a Josefa Trejbala) zaplatit směnečný peníz 6 500 000,- Kč s příslušenstvím (tento směnečný platební rozkaz nabyl v mezidobí ve vztahu k Josefu Trejbalovi právní moci). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
Stěžovatelce nepříznivá rozhodnutí obecných soudů jsou založena na závěru, že je důvodná kauzální námitka žalovaného, že předmětná směnka byla směnkou zajišťovací, jejíž uplatnitelnost byla časově omezena pouze do doby, než bude remitentovi do katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo. V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítá, že obecné soudy shledaly důvodnou kauzální námitku, již žalovaný vůbec nevznesl, respektive pouze prezentoval právní závěry, na jejichž základě nalézací soud "dotvořil" - dle jejího názoru procesně zcela nekorektně - skutková tvrzení žalovaného. Nadto stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nerozhodly na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, nýbrž toliko na úvaze o jeho pravděpodobné podobě. Jelikož odvolací soud označil takový postup za souladný se zásadou volného hodnocení důkazů, stěžovatelka namítá, že za volné hodnocení důkazů nelze považovat postup soudu, jenž rozhoduje na základě úvahy, zda je pravděpodobnější tvrzení žalobce, nebo tvrzení žalovaného. Stěžovatelka navíc zpochybňuje i korektnost hodnocení provedených důkazů, konkrétně svědecké výpovědi Ing. Pavla Škobise, ze které nalézací soud dovodil skutkové závěry, které z výpovědi jmenovaného svědka vůbec nevyplývají (a navíc mají být v příkrém rozporu s obsahem svědecké výpovědi svědka Žabky). Rozhodnutí obecných soudů tak obsahují dle stěžovatelky zjevné prvky libovůle, neboť hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem bylo zcela svévolné.
V projednávané věci proto dle názoru stěžovatelky nebylo prokázáno, že by mezi remitentem a úvěrovým dlužníkem (stěžovatelem jakožto statutárem výstavce) bylo smluvně dohodnuto, že pohledávka vtělená do žalované směnky zanikne poté, co dojde ke vzniku zástavního práva zajišťujícího tutéž úvěrovou pohledávku (stěžovatelka v této souvislosti připomíná, že předmětná smlouva neobsahuje doložku informující o dočasné uplatnitelnosti směnky); ve vztahu k této části skutkového stavu je tedy nutno konstatovat stav non liquet, v důsledku čehož žalovaný neunesl důkazní břemeno, a proto nebylo možné jeho kauzální námitku shledat důvodnou.
Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že se jejím dovoláním věcně nezabýval, přestože se jím zabývat měl, jelikož označila konkrétní procesní vadu, jíž je řízení zatíženo; postup dovolacího soudu je proto dle mínění stěžovatelky třeba označit za odepření spravedlnosti.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy (ve vztahu k jednomu ze žalovaných) zrušily směnečný platební rozkaz toliko na základě kauzální námitky, kteroužto tento žalovaný (procesně relevantním způsobem) nevznesl, respektive na základě skutkových zjištění (učiněných ve vztahu k této kauzální námitce), jež nemají oporu v provedených důkazech.
V tomto ohledu však Ústavní soud - prizmatem kritérií ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí - nemůže stěžovatelce přisvědčit.
Tvrdí-li stěžovatelka, že žalovaný námitku dočasné uplatnitelnosti předmětné směnky v řízení (procesně relevantním způsobem) nevznesl, postačí odkázat na str. 2 napadeného rozsudku krajského soudu, kde je uvedeno, že žalovaný v zákonné lhůtě uplatnil proti směnečnému platebnímu rozkazu mj. námitku, že předmětná směnka "byla vystavena za účelem zajištění závazku výstavce z úvěrové smlouvy" a že "zajištění krycí směnkou bylo omezeno dohodou mezi remitentem a výstavcem na dobu do okamžiku zřízení zástavního práva k nemovitostem; ke zřízení zástavního práva došlo a tím měla směnka pozbýt svůj zajišťovací význam". Z citované části odůvodnění nalézacího soudu tak vyplývá, že žalovaný námitku dočasné uplatnitelnosti směnky vznesl; stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nekorektnost této části odůvodnění rozsudku krajského soudu nenamítá. Námitku stěžovatelky, že se soud zabýval námitkou, kterou žalovaný v řízení neartikuloval, proto nepovažuje Ústavní soud - přinejmenším z ústavněprávního hlediska - za důvodnou (zda postup nalézacího soudu byl zcela správný z hlediska směnečného práva a zásad směnečné přísnosti Ústavní soud nezkoumal, neboť k takovému přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů nebyl ústavodárcem povolán - viz výše).
Přisvědčit nelze stěžovatelce ani potud, že by v části skutkového děje týkající se otázky (ne)uzavření dohody, z níž měla vyplynout dočasná uplatnitelnost směnky, měl nalézací soud konstatovat stav non liquet; z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu totiž vyplývá, že na základě provedených důkazů dospěl nalézací soud k závěru, že existence této dohody - na základě důkazů provedených a následně hodnocených ve vzájemných souvislostech - prokázána byla. Ústavní soud se přitom neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že z provedeného výslechu svědka Ing. Škobise nevyplývají nalézacím soudem učiněné skutkové závěry; okolnost, že tyto závěry odporují obsahu výpovědi svědka Žabky, bez dalšího nezakládá porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí první a druhé instance jasně vyplývá, proč soudy obsah tohoto důkazu nezahrnuly do svých úvah. V této souvislosti je třeba připomenout, že soudy první i druhé instance opřely stěžovatelkou zpochybňovaný skutkový závěr i o skutečnost, že v rámci likvidace společnosti úvěrového dlužníka nebyla daná směnka v přihlášce úvěrového věřitele jako zajišťovací institut - na rozdíl od zástavního práva - vůbec uvedena (srov. str. 6 rozsudku vrchního soudu a str. 5 rozsudku krajského soudu), čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje. Nutnost konstatovat stav non liquet a tomu konsekventní závěr o neunesení důkazního břemene žalovaného se tak v projednávané věci oproti očekávání stěžovatelky zjevně nepodává. Shledal-li proto nalézací (a posléze i odvolací) soud kauzální námitku žalovaného na základě provedených důkazů za důvodnou, nelze označit takový postup za svévolný. Ústavněprávní deficit odůvodňující jeho případný kasační zásah tedy Ústavní soud v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu nespatřuje.
Případnou konečně není ani stěžovatelčina námitka směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu; namítá-li, že se jejím podáním měl dovolací soud meritorně zabývat, neboť označila konkrétní vadu řízení, přehlíží, že se Nejvyšší soud mohl jejím dovoláním věcně zabývat pouze za předpokladu, že by bylo její dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu přípustné. Nejvyšší soud však přípustnost dovolání neshledal a stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou - konkrétní - argumentaci, ze které by - Nejvyšším soudem nezohledněný - důvod přípustnosti dovolání vyplýval. Denegatio iustitiae, jehož se stěžovatelka dovolává, tedy v projednávané věci ve spojitosti s postupem Nejvyššího soudu zjevně nenastalo.
Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu