ECLI:CZ:US:2014:2.US.2625.14.1
sp. zn. II. ÚS 2625/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Ostrava 1, zastoupeného Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 451/11, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2014, č. j. 1 To 356/2014-50, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2014, č. j. 0 Nt 6022/2014-26, o zamítnutí žádosti stěžovatele (obviněného) o propuštění z vazby, neboť shledal přetrvávající důvod vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu.
2. Stěžovatel je obviněn ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ustanovení §199 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a písm. d) trestního zákoníku. Důvody tzv. předstižné vazby okresní soud shledal v důvodné obavě, že by na svobodě mohl pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, či by mohl tuto trestnou činnost opakovat. Přihlédl především ke skutečnosti, že se stěžovatel dopouštěl útoků (zejména) vůči své tehdejší partnerce opakovaně a v poměrně dlouhém časovém období. Na zřetel vzal rovněž gradující tendenci jeho jednání, aktuální údajné vyhrožování poškozené, páchání totožné trestné činnosti v minulosti a jeho celkový osobnostní charakter (sklony k manipulaci a ovládání partnerek, zlé nakládání s nimi a zvýšená agresivita). Z těchto důvodů okresní soud nepřijal ani stěžovatelem nabízené záruky a jeho písemný slib.
3. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho argumentací a uvedl, že s ohledem na osobu obviněného, který užívá alkohol a ten odbržďuje jeho jednání, ať slovní či brachiální, a to vůči bezbranným osobám, které jsou na něm citově či jinak závislé; a také s přihlédnutím k tomu, že na stěžovatele nemělo výchovný vliv jeho předchozí odsouzení pro druhově trestnou činnost, spáchanou obdobně, lze právem předpokládat, že by nadále opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Rovněž tak soud nepřijal písemný slib stěžovatele a záruku za jeho chování, neboť zaručovatel mj. neprokázal, jak by mohl na obviněného působit, a písemný slib stěžovatele nepovažoval soud za dostatečný.
4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v mechanickém převzetí závěrů prvostupňového soudu krajským soudem, aniž by se odvolací instance jakkoli vypořádala s argumentací stěžovatele obsaženou v podané stížnosti. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje, že důvod předstižné vazby není v jeho případě dán a vytýká, že soudy se ve svých rozhodnutích tímto konkrétním vazebním důvodem fakticky nikterak nezabývaly a nekonfrontovaly jej s provedeným dokazováním. Obava, že bude opakovat určitou konkrétní trestnou činnost, totiž musí náležitě vyplývat z odůvodnění rozhodnutí a soudy nemohou pouze poukázat na obecně pojaté nebezpečí z jejího opakování. Takto též stěžovatel poukazuje na skutečnost, že by v dotčené trestné činnosti nemohl pokračovat již jen z toho důvodu, že s poškozenou nesdílí společnou domácnost. Celkově tedy soudí, že krajský soud zcela opomněl argumentovat shledaným důvodem vazby a své rozhodnutí odůvodnil pouze obecnými a nepodloženými závěry.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný ve vazbě držen. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
8. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde.
9. Ústavní soud po prostudování napadeného (i jemu předcházejícího) rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soud netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami. Předně musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatele, že by krajský soud ve svém odůvodnění pouze abstraktně hovořil o nebezpečí pokračování v trestné činnosti. Krajský soud jednak vyslovil souhlas s konkrétními důvody, svědčícími této domněnce, které ve svém rozhodnutí rozvedl okresní soud, a taktéž sám poukázal na osobní charakteristiku stěžovatele a jeho předchozí trestní jednání, jež vedou k závěru o důvodnosti obavy z pokračování či z opakování trestné činnosti.
10. Ústavní soud přitom k důvodům předstižné vazby již dříve uvedl, že existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Dotčená rozhodnutí soudu vyřčené zásady bezezbytku naplňují, neboť je zřejmé, že při rozhodování byla brána v potaz především osobní charakteristika stěžovatele (včetně výsledku znaleckého zkoumání jeho osoby), charakteristika a frekvence jím páchané trestné činnosti, absence jakékoli reflexe předchozího odsouzení za totožnou trestnou činnost nebo aktuální projevy stěžovatele směřující k poškozené. Nadto Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o vazbě se soudy pohybují v pravděpodobnostní rovině, přičemž klíčové je náležité odůvodnění vazby konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonný důvod. Obecné soudy takto v nyní projednávaném případě postupovaly, když svá rozhodnutí o pokračování vazby podepřely výše uvedenými konkrétními důvody a nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by vazební důvody byly odůvodněny ve výrazně abstraktní rovině. Zároveň nelze přijmout tvrzení stěžovatele o nevypořádání námitek obsažených ve stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně, neboť krajský soud zhodnotil důvodnost pokračování vazby ve svém celku i z hlediska konkrétních námitek podaných stěžovatelem a podrobněji rozvedl též důvody, pro které nelze akceptovat stěžovatelem nabízený písemný slib či záruku za jeho chování ze strany třetí osoby. Ústavní soud tedy rozhodnutím obecných soudů z ústavněprávního hlediska nemá co vytknout a neshledal, že by v neakceptovatelné míře zasáhlo do práv a svobod stěžovatele.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu