ECLI:CZ:US:2014:2.US.2640.14.1
sp. zn. II. ÚS 2640/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Havelky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2014, č. j. 9 As 95/2012-131, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že s výrokem napadeného rozsudku a jeho odůvodněním nesouhlasí, a upozorňuje, že odůvodnění původního Ústavním soudem později zrušeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v téže věci ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 95/2012-77, které vyznělo ve prospěch stěžovatele a nekorespondovalo tudíž se zamítavým výrokem, bylo v nyní napadeném rozhodnutí změněno (vyměněno za jiné), přičemž stávající "druhé" odůvodnění, nemůže dle stěžovatele z hlediska přesvědčivosti obstát. Stěžovatel konstatuje, že pokud přes předchozí Nejvyšším správním soudem vyjevený závěr o důvodnosti některých kasačních námitek bylo posléze totéž rozhodnutí odůvodněno opačně, vyvolává taková skutečnost důvodné pochybnosti o dodržení všech záruk spravedlivého procesu. Stěžovatel trvá na svém názoru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jak ji také dovodil Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého původního rozhodnutí. Závěrem stěžovatel uvádí, že považuje za popření principu právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jestliže Nejvyšší správní soud vygeneruje ve vztahu k posouzení důvodů jedné kasační stížnosti dvě odůvodnění různého (opačného) vyznění, přičemž i přes podrobně a logicky odůvodněnou nepřezkoumatelnost jak výroku správního rozhodnutí, tak i rozsudku Městského soudu v Praze, napadený rozsudek nezruší.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby ze dne 4. 11. 2009, č. j. MCP6 068079/2009, sp. zn. SZ MCP6 022904/2009/OV/Ze, zn. P-1550/1/Dej, bylo rozhodnuto o umístění stavby "Novostavba rodinného domu na pozemku parc. č. X1, X2 a X3 v katastrálním území Dejvice". Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2010, č. j. S-MHMP 158329/2009/OSt/No, Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, částečně vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil, ve zbytku podané odvolání zamítl. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2012, č. j. 10 A 141/2010 - 78, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 95/2012-77, zamítl. Rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, s tím, že zamítavý rozsudek byl odůvodněn způsobem, který nekorespondoval s výrokem. Jakkoli byl citovaný rozsudek opraven usnesením ze dne 17. 7. 2013, č. j. 9 As 95/2012 - 91, stěžovatel s takovým postupem nesouhlasil, a napadl ústavní stížností i citované opravné usnesení. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a obě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (ze dne 29. 5. 2013 i opravné usnesení) nálezem ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 2678/13, zrušil. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. 9 As 95/2012-131, zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129., str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že považuje za správné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 95/2012-77, a z důvodů v něm uvedených má za to, že jeho kasační stížnosti mělo být vyhověno, a napadený rozsudek Městského soudu v Praze měl být zrušen. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zjevně nehodlá akceptovat fakt, že v jeho věci došlo, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ve věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 2678/13, nedopatřením při vyhotovení písemného znění rozsudku ke kompletaci správného výroku ze zkráceného znění rozhodnutí a nesprávné verze odůvodnění, neboť namísto konečné verze odůvodnění rozsudku byl použit z elektronické databáze rozhodnutí předsedkyně senátu původní koncept, a nikoliv jeho přepracovaná verze, která zahrnovala výsledky porady senátu.
7. Ústavní soud za dané procesní situace nemůže dovodit ničeho jiného, než že po zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 95/2012-77, a usnesení ze dne 17. 7. 2013, č. j. 9 As 95/2012 - 91, je nutno považovat ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2014, č. j. 9 As 95/2012-131, za autonomní rozhodnutí, na které je nutno z hlediska přezkumu Ústavním soudem nahlížet jako na nové rozhodnutí věci. Není přitom možné, jak se domnívá stěžovatel, brát v úvahu důvody uvedené v konceptu rozhodnutí, které se vůbec nemělo dostat do sféry stěžovatele a nemá vůči němu žádné právní účinky. Ústavní soud proto nemůže přijmout argumentaci stěžovatele, který považuje závěry uvedené v odůvodnění konceptu rozhodnutí za správné, přesvědčivé a logicky provázané, a "legitimně očekával, že tomu bude odpovídat i výrok rozsudku o jeho kasační stížnosti". Ústavní soud považuje za samozřejmý fakt, že chybně do rozhodnutí vložené odůvodnění nezakládá nárok na tomuto rozhodnutí odpovídající výrok.
8. Stejně tak nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že by skutečnost, že lze kasační námitky posoudit dvěma různými způsoby, znamenala "rezignaci na principy spravedlivého procesu". Ústavní soud konstantně judikuje, že hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Ve smyslu §16 s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozhoduje v senátech (nebo v rozšířených senátech), přičemž senát se skládá (mimo věcí volebních, místního a krajského referenda, politických stran a politických hnutí a řízení o kompetenčních žalobách) z předsedy a dvou soudců. Senát je přitom kolektivním orgánem, k jehož rozhodnutí dochází na základě hlasování v poradě. Postup, kdy soudce zpravodaj připraví koncept rozhodnutí, který následně při poradě senátu není přijat a senát dojde k závěru jinému, je z toho pohledu zcela legitimní a nevybočující z mezí ústavnosti. Jako zcela nepodložený je pak třeba odmítnout předpoklad stěžovatele, že rozhodnutí soudu předcházel záměr, jak má být o věci rozhodnuto, který vedl k následnému doplnění odůvodnění.
9. Ústavní soud tedy neshledal zásah do práv stěžovatele způsobený shora popsanou procesní situací, ke které došlo zjevně pouze administrativním pochybením při vyhotovení písemného znění rozsudku, a přikročil k přezkumu napadeného rozsudku ve světle námitek stěžovatele. Stěžovatel zejména namítal nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, kterou se Nejvyšší správní soud řádně nezabýval. Ústavní soud z obsahu napadeného rozsudku zjistil, že Nejvyšší správní soud se námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze zabýval na str. 6 - 7 svého rozhodnutí, přičemž zejména v bodech 23, 24 a 25 vysvětlil, proč se domnívá, že se Městský soud v Praze dostatečně zabýval námitkou absentujících podkladů projektové dokumentace. Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že Městský soud v Praze při posouzení uvedené námitky na straně 10 a 11 rozhodnutí vyjmenoval dokumenty, které jsou součástí správního spisu a které sloužily jako podklad k posouzení výše uvedených skutečností, přičemž dovodil, že skutkový stav byl z uvedených dokumentů zjištěn dostatečně a v odůvodnění bylo srozumitelně uvedeno, jaké závěry z takto zjištěného skutkového stavu učinil a na základě jakých právních předpisů. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádným způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu