ECLI:CZ:US:2014:2.US.2651.14.1
sp. zn. II. ÚS 2651/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 53, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2013, č. j. 6 To 30/2013-177, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 7 Tdo 671/2014-17, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 10. 2012, č. j. 3 T 153/2012-155, byl uznán vinným z přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 trestního zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle ustanovení §205 odst. 3 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou roků. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že z elektrického rozvaděče odcizil transformátor a 9 kusů propojovacích vnitřních kabelů, čímž způsobil škodu v celkové výši 359.871,40 Kč. Krajský soud v Plzni následně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností citovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech s ohledem na vyhlášenou amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 k odvolání stěžovatele zrušil, znovu rozhodl o vině stěžovatele za výše označené přečiny a stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Dovolání stěžovatele následně odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud, neboť neshledal, že krajský soud nemohl konat veřejné zasedání bez přítomnosti stěžovatele, a jako nedůvodnou odmítl též námitku, že krajský soud rozhodoval na základě odvolání, které podala neoprávněná osoba.
2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, respektive soudy porušily povinnost poskytovat ochranu právům plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky a nerespektovaly minimální záruky stěžovatele jako obviněného z trestného činu stanovené čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v tom, že blanketní odvolání ze dne 6. 11. 2012 proti shora označenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 10. 2012, na základě něhož později rozhodoval krajský soud, nebylo připraveno, signováno ani podáno stěžovatelem a současně ani jinými oprávněnými osobami podat odvolání ve prospěch stěžovatele jako obviněného v souladu s ustanovením §247 odst. 2 trestního řádu. Toto podání prý navíc nesplňovalo řádné náležitosti podání, neboť neobsahovalo vlastnoruční podpis účastníka řízení (respektive stěžovatel odmítá, že podpis na odvolání patří jemu; zde též namítá, že si Nejvyšší soud nenechal zpracovat stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek k posouzení pravosti podpisu) a krajský soud tedy vůbec neměl stěžovateli ustanovit advokáta k odůvodnění podaného blanketního odvolání. O jeho vůli nepodat opravný prostředek nadto vypovídá, že nečinil v odvolacím řízení ani žádné další kroky (neúčastnil se odvolacího řízení, nenavrhoval důkazy apod.). Proto stěžovatel soudí, že soudy umožnily otevření pravomocně ukončeného řízení proti jeho vůli na základě úkonu neoprávněné třetí osoby, čímž došlo k porušení zákona a k vadnému postupu řízení soudů obou stupňů.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka, že krajský soud rozhodoval o odvolání, které nepodal stěžovatel. K tomu Ústavní soud nejprve připomíná, že trestní řád v ustanovení §246 a §247 stanoví, jaké osoby jsou oprávněny podat odvolání, přičemž tento okruh oprávněných osob nelze jakkoli rozšiřovat. Ve prospěch obžalovaného tak mohou rozsudek soudu prvého stupně odvoláním napadnout kromě samotného obžalovaného a státního zástupce pouze příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh (srov. §247 odst. 2 trestního řádu). Následně pak ustanovení §253 trestního řádu stanoví, že odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno (kromě jiného) osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala. Takto však krajský soud nepostupoval, neboť neshledal, že by odvolání bylo podáno osobou zjevně odlišnou od osoby obžalovaného (stěžovatele). Obzvláště za situace, kdy jeho blanketní odvolání bylo podáno "osobně" na podatelně okresního soudu v poslední den lhůty pro jeho podání a jsou v něm obsaženy veškeré identifikační údaje týkající se jeho osoby a také předmětného řízení, ke kterým měl přístup pouze stěžovatel. Nadto, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebyl jeho podpis na prvý pohled odlišný od jiných jeho podpisů, protože při porovnání s těmito jeho dalšími pravými a nezpochybňovanými podpisy nacházejících se ve spise vyplynulo, že každý jeho podpis je rozdílný.
6. Souhrn těchto skutečností tedy dle Ústavního soudu nikterak nesvědčí stěžovatelovu tvrzení, že by dotčené odvolání podala jeho jménem odlišná osoba či že by se s těmito jeho námitkami soudy (především Nejvyšší soud) nikterak nevypořádaly. Naopak se podává, že Nejvyšší soud odůvodnil, z jakého důvodu této námitce nemůže přisvědčit, přičemž Ústavní soud pokládá jeho odůvodnění za jasné a podepřené konkrétními fakty. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že i pokud by skutečně odvolání nepodal stěžovatel, mohl jej kdykoli v průběhu řízení vzít zpět, neboť dle ustanovení §250 odst. 2, 3 trestního řádu může osoba, která odvolání podala, je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě, přičemž toto podání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu (eventuálně předseda senátu soudu prvního stupně). V podaném odvolání přitom byla uvedena doručovací adresa, kterou stěžovatel již dříve zadal orgánům činným v trestním řízení, a na které pravidelně přebíral dříve zasílané písemnosti. Lze tedy očekávat, že měl možnost přebírat (či přebíral) písemnosti týkající se průběhu odvolacího řízení před krajským soudem a mohl se tedy o něm dozvědět (například po doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání, které bylo vloženo do nahlášené domovní schránky). Mohl tak případně učinit procesní kroky vedoucí k ukončení tohoto řízení. Pokud tak neučinil, nemůže se nyní dovolávat porušení práva na spravedlivý proces, neboť bylo v jeho moci i dále s dotčeným řízením disponovat a případně jej ukončit.
7. Pouze okrajem pak Ústavní soud dodává, že s ohledem na trestněprávní zásadu zákazu reformationis in peius, tzn. zákaz rozhodnutí k horšímu (srov. ustanovení §259 odst. 4 trestního řádu), které se v nyní projednávaném případě krajský soud přidržel, neboť mj. zmírnil trest uložený stěžovateli, není stěžovatelova ústavní stížnost a priori důvodná ani proto, že napadá rozhodnutí, která byla vynesena v jeho prospěch, když krajský soud snížil původně uložený trest odnětí svobody o 6 měsíců. Za této situace proto nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a to i za situace, když by jím předestřené námitky ohledně osoby podávající odvolání shledal Ústavní soud důvodnými.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost soudních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu