ECLI:CZ:US:2014:2.US.2741.14.1
sp. zn. II. ÚS 2741/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Machaly, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 10. 6. 2014, č. j. 59 Af 27/2014-28, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2014, která po doplnění podáním zástupkyně stěžovatelky ze dne 9. 10. 2014 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále také jen "krajský soud") postupoval formálně, když v napadeném usnesení, kterým nepřiznal žalobě stěžovatele odkladný účinek, konstatoval, že se stěžovatel omezil pouze na deklarování obecných zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatel má naopak za to, že z podaného žalobního návrhu vyplývá, že návrh brojil proti exekučnímu příkazu na prodej nemovitostí, kterým byl nařízen prodej jeho veškerého nemovitého majetku. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v návrhu upozornil na to, že Odvolacímu finančnímu ředitelství nemůže vzniknout větší újma než stěžovateli, když správce daně již omezil stěžovatele s nakládáním s předmětnými nemovitostmi a zatížil nemovitosti jednak správcovským zástavním právem a posléze i zástavním právem soudním. Stěžovatel má za to, že je obecně známo, že daňová exekuce prodejem nemovitostí je znatelným zásahem do vlastnického práva, a v případě její realizace a výkonu exekučního příkazu je fakticky nemožné vrátit stav věcí do podoby před jeho vydáním. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 1995 sp. zn. 6 A 102/95 (SP. 161/1997), kde se podává, že k přiznání odkladného účinku postačí pouhá možnost vzniku nenahraditelné újmy. Stěžovatel má za to, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem považoval tvrzení stěžovatele pouze za obecné a neobsahující základní předpoklady nezbytné k tomu, aby soud mohl o odkladném účinku rozhodnout, měl na základě §37 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") stěžovatele vyzvat, aby svá tvrzení upřesnil. Krajský soud to však neučinil, a o návrhu rozhodl, aniž by se vypořádal s hlavním smyslem a účelem institutu odkladného účinku, tedy tím, jaký význam bude mít pro stěžovatele samotné přezkumné řízení soudní, když v mezidobí, než o žalobě věcně rozhodne krajský soud, bude výkon exekučního příkazu realizován a nemovitosti budou prodány. Stěžovatel dále namítá, že nebyl seznámen s vyjádřením Odvolacího finančního ředitelství k podanému návrhu na odkladný účinek, nemohl se k němu tedy vyjádřit, a popřípadě svůj návrh na přiznání odkladného účinku dále doplnit.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 59 Af 27/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 28. 4. 2014 napadl stěžovatel rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 25. 2. 2014, č. j. 4946/14/5000-14503-710158, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj, územní pracoviště v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 7. 2013, č. j. 837833/13/2604-25200-506672. Současně s žalobou podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku žaloby podle §73 s. ř. s. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud žalobě odkladný účinek nepřiznal.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud rovněž setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu rozhodnutí, která jsou již konečná a pravomocně rozhodnuta, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity a Ústavní soud není jediným orgánem, jehož úkolem je ochrana ústavnosti.
6. V nyní projednávané věci stěžovatel brojí proti v zásadě dílčímu rozhodnutí obecného soudu, jímž soud nepřiznal odkladný účinek jeho žalobě. Jde tedy o věc, která ještě není konečně a pravomocně meritorně rozhodnuta a stěžovatel tak může využít všechny možnosti k ochraně svých práv, které mu právní řád nabízí v řádném řízení. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem není a nemůže být změna či náprava všech tvrzených pochybení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, po pravomocném skončení věci, posoudit, zda řízení jako celek obstojí z ústavněprávního hlediska. Ve své judikatuře sice připouští výjimky, které spočívají v tom, že ústavní stížností lze někdy napadnout i nemeritorní rozhodnutí, které tvoří samostatnou uzavřenou část řízení a bezprostředně a citelně zasahuje do základních práv stěžovatele, k tomu však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu obecného soudu a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr.
7. Krajský soud zaujal právní názor, který řádně a racionálně odůvodnil. Vyslovil přitom zejména, že ze zákona vyplývá povinnost stěžovatele tvrdit a prokázat možný vznik nepoměrně větší újmy; musí tedy dostatečnými a hodnověrnými důkazy doložit, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí pro něj znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Újma na straně stěžovatele musí dosahovat větší intenzity, přičemž povinnost tvrzení a důkazní opět stíhá stěžovatele. Krajský soud vzal v úvahu, že v případě exekučního prodeje nemovitostí stěžovatele lze stěží uvažovat o poměřování újmy stěžovatele a jiných osob, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti uvést konkrétní podobu újmy, která mu měla vzniknout, a to zejména ve vztahu k jeho podnikání či majetkovým a osobním poměrům.
8. Podstata ústavní stížnosti tedy v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, resp. v názoru, jakým způsobem měl nebo má obecný soud v řízení postupovat. Stěžovateli však nelze přisvědčit v tom, že by na přiznání odkladného účinku v případě exekučního prodeje nemovitostí, který nepochybně vždy negativně zasáhne do majetkové sféry žalobce, byl v zásadě právní nárok, a není tedy třeba ničeho dalšího tvrdit a dokazovat. Zákon takto koncepci přiznání odkladného účinku nenastavil, a je zcela nepochybné, že vznik újmy i v případě exekučního prodeje nemovitostí je nutno poměřovat individuálními majetkovými poměry každého jednotlivého žalobce. Stěžovatel však ničeho konkrétního v tomto smyslu ve svém návrhu netvrdil. Na tomto místě je třeba zdůraznit, jak již učinil ve svém napadeném rozhodnutí krajský soud, že přiznání odkladného účinku je institutem mimořádným, který prolamuje účinky pravomocného správního rozhodnutí. Nelze ani spatřovat procesní pochybení krajského soudu v tom, že nevyzval stěžovatele k opravě či odstranění vad návrhu, neboť v dané věci se nejednalo o vady návrhu, které bylo třeba odstranit, aby soud mohl ve věci dále jednat, což je smyslem daného ustanovení. To platí i pro námitku, že krajský soud nezaslal stěžovateli vyjádření Odvolacího finančního ředitelství k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žaloby. Není pravdou, že by Odvolací finanční ředitelství uvedlo ve svém vyjádření argumenty, ze kterých by krajský soud, kterému zákon povinnost vyjádření žalovaného zasílat žalobci k replice neukládá, při svém rozhodování vycházel. V předmětném vyjádření žalovaný pouze po konstatování podmínek daných §73 odst. 2 s. ř. s. uvedl, že s návrhem stěžovatele nesouhlasí, neboť tyto podmínky nebyly v dané věci splněny. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudu, který je v dané fázi řízení detailně obeznámen s okolnostmi konkrétního případu, a měnit řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví - v daném případě navíc v situaci, kdy ve věci ani není meritorně rozhodnuto - což by bylo rovněž v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí.
9. Ústavní soud závěrem dodává, že ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že nejen v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá vlastní odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Také soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatel byl zastoupen daňovým poradcem, který si měl být povinnosti efektivního, nikoli jen formálního využití předmětného návrhu vědom.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatil stát.
11. Ústavní soud nevyhověl taktéž návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení, kromě jiného, postup dle ustanovení §62 odst. 4 ani 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu to neumožnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu