ECLI:CZ:US:2014:2.US.2773.13.1
sp. zn. II. ÚS 2773/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Nicole Novákové, zastoupené JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem se sídlem Okružní 147, Meziboří, proti vyrozumění Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Chomutov, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPU-89507-8/TČ-2013-040381 ze dne 15. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného vyrozumění policejního orgánu s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, odst. 3, čl. 13 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 26. 3. 2013 podala písemné trestní oznámení týkající se podvodného jednání Petra Gieslera při převodu vlastnických práv k nemovité věci - bytové jednotce v Chomutově. Dále uvedla, že za účelem podvodu vůči její osobě byla založena datová schránka na její jméno, do které byla doručována korespondence určená její osobě. Dne 25. 6. 2013 se stěžovatelka posléze osobně obrátila na policejní orgán, aby doplnila trestní oznámení tak, že o zřízení datové schránky na její jméno a bez jejího vědomí se dozvěděla až při návštěvě Nejvyššího soudu v dubnu či květnu 2012, k němuž se dovolávala proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově, ukládajícímu jí povinnost vyklidit byt. Současně stěžovatelka vyslovila názor, že zřízením datové schránky ji chtěl neznámý pachatel poškodit, neboť ji mimo jiné znemožnil účastnit se jednání v předmětné soudní při a podávat opravné prostředky.
Napadeným vyrozuměním č. j. KRPU-89507-8/TČ-2013-040381 ze dne 15. 7. 2013 policejní orgán stěžovatelce oznámil, že nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení dle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
S popsaným výsledkem policejní práce se stěžovatelka neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Vyjádřila přesvědčení, že postupem Policie České republiky, která nedostatečně prošetřila spáchaný trestný čin, došlo vůči ní, jako poškozené, k porušení práva na spravedlivý proces a dalších, výše uvedených, základních práv.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti konstatoval, že ústavní stížnosti lze v obdobných případech vyhovět pouze v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení, pokud např. bylo trestní oznámení odloženo bez dalšího nebo po šetření zcela nedostačujícím, a to ještě pokud jde o případy tak zásadních základních práv, jako je právo na život podle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1726/12 ze dne 7. 8. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kdy v podstatě neexistuje žádný jiný způsob, jakým by mohl dotčený subjekt efektivně hájit svá práva a oprávněné zájmy (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1214/12 ze dne 12. 7. 2012).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá postup policejního orgánu, který ji přípisem ze dne 15. 7. 2013, č. j. 3 KRPU-89507-8/TČ-2013-040381, vyrozuměl, že ve spojitosti s jejím podáním nezjistil skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, který by ve věci odůvodňoval zahájení úkonů trestního řízení. Policejní orgán poukázal na to, že zřízení datové schránky je možné pouze za přesně stanovených podmínek, přičemž se nejméně vyžaduje, aby fyzická osoba při ověření podpisu na žádosti o zřízení datové schránky předložila na příslušných místech svůj platný občanský průkaz a žádost parafovala svým vlastnoručním podpisem. Policejní orgán rovněž nepřijal tvrzení stěžovatelky, že údajným zřízením datové schránky bez jejího vědomí jí mohla být způsobena přímá škoda ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, nebo vážná újma na jejích právech. Na tomto závěru Ústavní soud nic závadného neshledal.
Jak dále vyplývá z napadeného vyrozumění policejního orgánu, stěžovatelka podala trestní oznámení týkající se údajného podvodného jednání Petra Gieslera opakovaně a tato byla šetřena pod ČTS:ORCV-618/KSV-OHK-2004, ČTS:ORCV-3888/TČ-81-2007 a č. j. KRPU-66455/Čj-2010-040381. Orgány činné v trestním řízení se tedy opakovaně trestním oznámením stěžovatelky (a jí vznesenými výhradami) zabývaly, takže o případ extrémní nečinnosti jít nemůže.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci nezjistil kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezbylo mu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu