ECLI:CZ:US:2014:2.US.2777.14.1
sp. zn. II. ÚS 2777/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Šušorové, zastoupené Mgr. Alešem Novákem, LL.M, advokátem se sídlem Karla Engliše 3221/2, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 15 Co 44/2014-102 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, č. j. 23 C 196/98-91, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 18. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených usnesení, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, soudy posuzovaly žalobu pro zmatečnost, kterou stěžovatelka podala podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť prý obvodní soud před vydáním rozhodnutí ve věci samé neprovedl odpovídající šetření o jejím pobytu a nebyly tedy splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. v relevantním znění. Žaloba stěžovatelky však byla zamítnuta pro opožděnost (což potvrdil i městský soud jako soud odvolací), a to s odkazem na tříměsíční lhůtu ve smyslu ustanovení §234 odst. 5 o. s. ř. Stěžovatelka se závěrem o opožděnosti žaloby pro zmatečnost nesouhlasí, neboť rozhodnutí ve věci samé (tzn. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2000, č. j. 23 C 196/98-12) jí nebyl nikdy řádně doručen a dozvěděla se o něm údajně až nahlédnutím do spisu dne 16. 5. 2012. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obou soudů, že by bylo možno lhůtu ve smyslu ustanovení §234 odst. 5 o. s. ř. počítat od desátého dne následujícího po 8. 9. 2009, kdy bylo vyvěšeno na úřední desce rozhodnutí o nařízení exekuce č. j. 067 EX 223467/09-11, navazující na rozhodnutí ve věci samé, tedy, že by bylo lze lhůtu počítat od 18. 10. 2009. Stěžovatelka v této souvislosti argumentačně odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 47/2012 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná http://www.nsoud.cz/).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. "[ž]alobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady." Podle ustanovení §234 odst. 5 o. s. ř. lze žalobu ve smyslu citovaného ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.
6. Oba obecné soudy soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích vycházely z toho, že stěžovatelka se dne 6. 10. 2009 prokazatelně dostavila na Exekutorský úřad Praha 5, kde byla seznámena i s nařízením exekuce vedené pod sp. zn. 067 EX 223467/09. Rozhodnutí o nařízení v této věci bylo stěžovatelce fikcí doručeno dne 18. 10. 2009. Předmětnou žalobu pro zmatečnost však stěžovatelka podala až dne 11. 7. 2012. Stěžovatelka přitom sama odkazuje na shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 47/2012, podle něhož lhůta uvedená v ustanovení §234 odst. 5 o. s. ř. běží ode dne, kdy se ten, kdo žalobu podává, prokazatelně dozvěděl informace (skutečnosti) o tom, že takové rozhodnutí bylo nebo mohlo být vydáno.
7. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že v právních závěrech obecných soudů, které vyložily citovanou zákonnou úpravu zcela v souladu s jejím smyslem a účelem, nelze spatřovat žádný deficit ani v oblasti ústavního práva. Postup těchto soudů ostatně konvenuje i s citovaným usnesením Nejvyššího soudu, kterého se sama stěžovatelka dovolává. Za situace, kdy se stěžovatelka o řízení, z něhož vzešel rozsudek napadený posléze žalobou pro zmatečnost, dozvěděla nejpozději dne 6. 10. 2009, tedy zcela evidentně měla minimálně informaci, že jí posléze a opožděně napadené rozhodnutí mohlo být vydáno. Podaná žaloba pro zmatečnost proto byla zamítnuta zcela v souladu s citovanou právní úpravou a v postupu obecných soudů proto Ústavní soud neshledal žádné vybočení z ústavnosti, které by mohlo odůvodnit jeho kasační zásah.
8. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu