ECLI:CZ:US:2014:2.US.2779.14.1
sp. zn. II. ÚS 2779/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ladislava Tesaříka, zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Ruská 87/11, Ostrava, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Strojnická 27, Praha 7 č. j. OKFK-998-461/TČ-2012-200221 ze dne 12. 6. 2014 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 12/2014-342 ze dne 14. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavních práv garantovaných čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších osob jako obviněných ze zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 al. druhá tr. zákoníku, trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku a z trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel a další obvinění stížnosti, které Vrchní státní zastupitelství v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo jako nedůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zákonným způsobem vymezený popis skutku, neboť v něm chybí konkrétní popis jednotlivých útoků obviněných naplňujících znaky uvedených trestných činů, výrok je nepřezkoumatelný i z toho důvodu, že vyjmenované částky jsou vzájemně v rozporu, a odůvodnění usnesení neobsahuje konkrétní skutečnosti o důvodnosti trestního stíhání. Uvádí, že v případě legalizace výnosu z trestné činnosti musí být zřejmé, jaký konkrétní trestný čin byl spáchán, v jehož důsledku měla být získána věc nebo jiná majetková hodnota, jejíž původ je zastírán. Dále namítá, že nebyl naplněn zákonný znak spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech dle §216 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ani spáchání činu ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě velkého rozsahu ve smyslu §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kdy policejní orgán zavádí jakýsi princip kolektivní odpovědnosti v rozporu s trestním právem, které vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti. Poukazuje na rozpor odůvodnění s výrokovou částí stran jednotlivých uváděných finančních částek, které měli obvinění převézt a vložit na jimi ovládané bankovní účty. Namítá také, že policejní orgán nerozlišuje, které konkrétní jednání obviněných považuje za legalizaci výnosů z trestné činnosti a které za neoprávněné podnikání, když jednočinný souběh je vyloučen. Vrchnímu státnímu zástupci vytýká, že usnesení o zahájení trestního stíhání řádně nepřezkoumal, a proto ani jeho usnesení o zamítnutí stížnosti není zákonné. Ve své přezkumné činnosti se zaměřil pouze na stížnostní námitky a i ty odbyl obecnou argumentací, aniž by reagoval na konkrétní vytýkané skutečnosti.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.
Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově totožné ústavní stížnosti podané spoluobviněným stěžovatele Janem Tesaříkem proti stejným rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadeným usnesením o zahájení trestního stíhání a potvrzujícím rozhodnutím vrchního státního zastupitelství byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2778/14 ze dne 30. 9. 2014, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět a v podrobnostech na ně odkazuje.
Ústavní soud obdobně jako v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2778/14 pouze připomíná, že jeho kasační intervence do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení nikterak napravit. Ve vztahu k popisu skutku a jeho právnímu posouzení je třeba zdůraznit, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stádiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny však nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
Shora uvedeným kritériím napadané usnesení o zahájení trestního stíhání plně vyhovuje. Je v něm přiměřeně popsán skutek, z nějž je stěžovatel obviněn, včetně zákonného označení trestných činů, které jsou v něm spatřovány. Dostatečným způsobem také objasňuje, z jakého trestného činu peníze, se kterými měli obvinění dále manipulovat, údajně pocházejí. Policejní orgán v něm též přijatelně vymezil postavení, úkoly a jednotlivé útoky každého z obviněných, přičemž vysvětlil, proč je v popsaném jednání spatřováno naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, které jsou jim kladeny za vinu. Usnesení o zahájení trestního stíhání poskytuje stěžovateli v této počáteční fázi trestního stíhání dostatečný podklad k přípravě své obhajoby, přičemž je irelevantní, s jakou přesností jsou v usnesení stanoveny finanční částky, které měli obvinění nezákonně převézt a vložit na jimi ovládané bankovní účty. Rovněž usnesení stížnostního orgánu je odůvodněno přezkoumatelným způsobem a reaguje i na relevantní stížnostní námitky stěžovatele.
Ústavní soud tak nemůže dospět k závěru, že napadenými usneseními byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Stěžovatel ostatně může argumenty uváděné v ústavní stížnosti uplatnit v rámci své obhajoby v probíhajícím trestním řízení a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu