ECLI:CZ:US:2014:2.US.2828.13.1
sp. zn. II. ÚS 2828/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti Pavla Pospíšila, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem Praha 10, U Plynárny 99, proti rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 16 EVC 2/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označeného rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, kterým mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ustanoveními čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud Praha-západ odmítl stěžovatelův návrh na vydání evropského platebního rozkazu na částku 6 050,- EUR z titulu přepravného za provedené mezinárodní přepravy nákladu; soud totiž dospěl k závěru, že není ve věci "příslušný".
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jejž zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci systému obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
V usnesení ze dne 11. 2. 2014 ve věci sp. zn. I. ÚS 2238/13, kterým Ústavní soud odmítl identickou ústavní stížnost téhož stěžovatele jako nepřípustnou (ve smyslu v předchozích odstavcích vyloženého ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), poukázal na ustanovení čl. 1 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, jímž se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen "nařízení"), dle kterého "toto nařízení nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství", a rovněž na ustanovení čl. 11 odst. 3 nařízení, jež stanoví, že "odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu", a odtud dovodil, že stěžovatel má k dispozici "jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního (...) řízení" - ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - neboť má nadále možnost se svého nároku domáhat standardní žalobou, popř. znovu pomocí návrhu na vydání evropského platebního rozkazu. Ústavní soud v citovaném usnesení rovněž konstatoval, že pokud nařízení umožňuje odmítnout vydání evropského platebního rozkazu i pro zjevnou neopodstatněnost, mohlo by připuštění přezkumu takového rozhodnutí vést k tomu, že by byl konfrontován se stížnostmi, požadujícími posouzení opodstatněnosti nároku dříve, než se k tomu vysloví obecný soud v příslušném řízení; konsekventní popření principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti (viz výše) by tak v daném kontextu bylo zcela zjevné.
Jelikož citované premisy jsou uplatnitelné i v posuzované věci, postupoval Ústavní soud ve shodě se závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 2238/13.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Radovan Suchánek
soudce zpravodaj