ECLI:CZ:US:2014:2.US.2855.14.1
sp. zn. II. ÚS 2855/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Elblové, zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem Čs. legií 1364/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. 21 Cdo 1667/2014-616, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2013, č. j. 8 Co 321/2009-440, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, č. j. 31 Cdo 152/2010-353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 8 Co 321/2009-440, poté, co byl jeho právní názor usměrněn závazným názorem vysloveným v předcházejícím rozhodnutí velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, č. j. 31 Cdo 152/2010-353, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo zcela vyhověno žalobě na určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby souboru nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně. Stěžovatelka (označená jako žalovaná 3) byla v řízení pasivně legitimována z titulu právního nástupnictví po vydražiteli souboru nemovitostí. Důvodem konstatování neplatnosti dražby bylo nedodržení zákonných podmínek dražby stanovených v §43 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Dražební vyhláška totiž neobsahovala výslovně odhadnutou nebo zjištěnou cenu předmětu dražby. Jestliže však zákon výslovně uvádí jako podmínku dražby uvedení odhadnuté či zjištěné ceny, nelze absenci této náležitosti nahrazovat odkazem na znalecký posudek, byť by byl dostupný na požádání, či na údaje zveřejněné na centrální adrese. Nad to byla dražba provedena podle tehdy platného §36 odst. 2 citovaného zákona o veřejných dražbách, který byl posléze shledán protiústavním, neboť po určitou dobu umožňoval dosáhnout nucené dražby majetku, aniž by pohledávka byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným kvalifikovaným aktem skýtajícím záruku věrohodnosti a kontrolovatelnosti.
3. Nejvyšší soud v následném usnesení ze dne 28. května 2014, č. j. 21 Cdo 1667/2014-616, dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že závěry napadeného rozsudku krajského soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom odkázal právě na předchozí rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia v téže věci ze dne 13. března 2013, č. j. 31 Cdo 152/2010-353, a uzavřel, že není důvod, aby spornou právní otázku posoudil jinak, než je uvedeno v citovaném rozsudku.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle jejího názoru se obecné soudy dopustily přepjatého formalismu, když při posouzení otázky neplatnosti dražby vyšly ze stanoviska, podle kterého neuvedení odhadnuté nebo zjištěné ceny předmětu dražby v dražební vyhlášce představuje důvod k rozhodnutí o neplatnosti dražby, a to bez ohledu na jakékoliv další okolnosti případu. V této souvislosti stěžovatelka připomíná hodnotu dobré víry zejména v případě ochrany práv získaných třetími osobami. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se nijak nevypořádal s argumentací stěžovatelky, zda není podání žaloby sledující pouze zneplatnění dražby pro formální nedostatek výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že ústavní stížností s obdobným obsahem a obdobnou argumentací se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2802/14 (v této věci podaly ústavní stížnost ostatní žalované - dražebník a navrhovatelka provedení dražby). Ústavní soud nemá ani v tomto případě důvod rozhodnout jiným způsobem, a proto ve shodě se svým předchozím rozhodnutím pouze ve stručnosti uvádí, že pouhá polemika s interpretací podústavního práva obecnými soudy nemůže vést k posunutí celé věci do ústavní roviny a k zásahu ze strany Ústavního soudu. Stěžovatelka uplatňuje stejné námitky, jaké uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy již vypořádaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž interpretace provedeného dokazování ani právních norem nevykazují žádné znaky excesu či libovůle.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka polemizuje s interpretací podústavního práva a s procesním postupem obecných soudů, což však nedosahuje ústavněprávní dimenze.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu