ECLI:CZ:US:2014:2.US.2879.14.1
sp. zn. II. ÚS 2879/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky unimatic europe spol. s r. o., se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8 - Kobylisy, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem Římská 31, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, č. j. 25 Co 167/2014-130, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 26. 8. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (viz §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na rovnost účastníků řízení, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem k odvolání žalobkyně (GOZ METAL spol. s r. o.) změnil ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 31 C 132/2012-99, kterým obvodní soud zamítl její žalobu, jíž se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 10.974,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 15. 6. 2012 z titulu náhrady plnění (pasivní solidární odpovědnost). Věcně se jednalo o náhradu plnění, které žalobkyně za stěžovatelku jako svého solidárního spoludlužníka poskytla věřiteli - společnosti ALTEA EUROPE, spol. s r. o., a to na základě dohody o narovnání, uzavřené dne 2. 3. 2013 mezi ní a věřitelem. Na základě této smlouvy žalobkyně zaplatila věřiteli částku 9.802 Kč na náhradě nákladů řízení a částku 12.147 Kč na úhradu nově narovnaného dluhu, tedy celkem částku 21. 949 Kč.
3. Před uzavřením předmětné dohody o narovnání podal věřitel proti oběma dlužníkům, tj. proti stěžovatelce i žalobkyni, žalobu o zaplacení pohledávky v celkové výši 16.196 Kč s příslušenstvím (řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 113 EC 100/2011), kterou získal na základě písemného postoupení ze dne 15. 12. 2010 od původního věřitele - společnosti České doménové centrum spol. s r. o. Dle zjištění obvodního soudu, k takto vzniklému závazku stěžovatelka písemně přistoupila dne 15. 2. 2011 ve smyslu ustanovení §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), a stala se tak vedle žalobkyně spoludlužníkem, zavázaným společně a nerozdílně (tzv. pasivní solidarita). Protože žalobkyně na základě předmětné dohody plnila i za svého solidárního spoludlužníka (stěžovatelku), podáním žaloby se po ní z titulu vzniku regresního nároku domáhala zaplacení poloviny z uhrazené částky. Obvodní soud nicméně přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že nebyla účastníkem předmětné dohody o narovnání a není tedy ani pasivně solidárně odpovědnou za úhradu narovnáním nově vzniklého závazku, byla spoludlužníkem pouze původního závazku, který však narovnáním zanikl, a proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
4. Městský soud se v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností sice ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nicméně dospěl (str. 5) k opačnému právnímu závěru, když konstatoval, že "ustanovení §511 občanského zákoníku připouští možnost, aby s věřitelem uzavřel narovnání i jen jeden ze solidárních dlužníků. Splní-li dlužník to, co vyplývá z dohody o narovnání, zaniknou tím i závazky spoludlužníků, vnitřní vztah mezi spoludlužníky však zůstává nedotčen. Pak podle §511 odst. 3 obč. zák. platí, že spoludlužník, který splnil dluh sám, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních spoludlužnících - v tomto případě po žalovaném, v rozsahu jeho podílu, v daném případě jedné poloviny žalobcem věřiteli poskytnutého plnění a poloviny zaplacených nákladů soudního řízení. Není důvod posuzovat situaci, kdy zanikl závazek mezi věřitelem a dlužníky splněním dluhu jedním s dlužníků, jinak, než když zanikl jiným způsobem, například započtením uplatněným jedním ze solidárních dlužníků, či - jak tomu bylo v tomto případě - narovnáním. V každém z těchto případů i při zániku vztahu věřitel - solidární dlužníci trvá vztah mezi solidárními dlužníky (dokud není vypořádán)." Podanou žalobu tak shledal důvodnou, a proto rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil [§220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tak, že žalobě vyhověl a současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud zasáhl do jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a práva na rovnost stran v řízení, neboť přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil svůj závěr o existenci pasivní solidární odpovědnosti stěžovatelky, když se dostatečně nevypořádal s její námitkou, že nebyla účastníkem nového závazkového vztahu, který vznikl mezi žalobkyní a věřitelem na základě předmětné dohody o narovnání. Stěžovatelka polemizuje s právním názorem městského soudu a i nadále setrvává na stanovisku, že "pakliže došlo mezi stranami, mezi kterými vznikl spor, k uzavření dohody o narovnání, kterou se původní závazek ruší a nahrazuje novým, existuje nový závazek pouze mezi stranami, které uzavřely dohodu o narovnání."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v odvolacím řízení, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podané žalobě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní dimenzi, neboť je ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem městského soudu a opakováním shodných námitek, které přednesla již v průběhu řízení před soudy obou stupňů, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z jejího obsahu je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka sice namítá porušení svých základních práv, ve skutečnosti však svými námitkami brojí především proti samotnému, pro ni nepříznivému, právnímu závěru městského soudu ohledně posouzení existence její pasivní solidární odpovědnosti i poté, co došlo k uzavření a následnému plnění z předmětné dohody o narovnání.
8. Ačkoliv lze namítat, že právní závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu by jistě mohly být rozvedeny podrobněji, uvedený nedostatek zdaleka nedosahuje takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu v podobě derogace napadeného rozhodnutí z důvodu nerespektování principu práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát dovodil, principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a tam citovanou judikaturu, dostupný na http://nalus.usoud.cz].
9. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze i s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 nicméně Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní soud, tak i městský soud se s námitkami stěžovatelky, jež shodně uplatňovala ve svých vyjádřeních k žalobě i k odvolání a následně i v ústavní stížnosti, řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Přes výše uvedený určitý nedostatek spočívající v ne zcela podrobném odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu proto nelze jeho postup označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud nadto považuje za nezbytné dodat, že se z ústavněprávního hlediska ztotožňuje s právními závěry městského soudu ohledně posouzení existence pasivní solidární odpovědnosti stěžovatelky, a tedy i důvodnosti žalobního nároku žalobkyně, uplatněného na základě (následného) regresu vůči stěžovatelce, coby solidárního spoludlužníka. Dříve platná právní úprava v občanském zákoníku totiž koncipovala dohodu o narovnání (§585 a násl.) jako dohodu, která ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazuje závazkem jiným a z této koncepce vychází ostatně i nynější právní úprava obsažená v ustanovení §1872 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
11. Jednalo a jedná se tak o změnu závazku v jeho obsahu, jež je založena smlouvou, kterou uzavírají obě strany obligace, věřitel a dlužník. Pokud je na straně dlužnické vícero dlužníků, kteří v původním závazku vystupovali jako solidární spoludlužníci (pasivní solidarita) a tedy dlužili společně a nerozdílně (nebylo-li ujednáno jinak), přičemž dohodu o narovnání uzavře pouze jeden z nich, budou se účinky takového ujednání týkat pouze tohoto dlužníka. Ostatní solidární dlužníci budou i nadále zavázáni podle původního obsahu závazku. Jestliže však dojde ke splnění závazku kteréhokoliv ze solidárních dlužníků (tedy včetně toho, jenž byl účastníkem dohody o narovnání), zanikají závazky všech solidárních dlužníků, tzn. včetně těch, kteří se dohody o narovnání neúčastnili. Vzájemné vnitřní vztahy (poměr podílů) mezi těmito solidárními spoludlužníky zůstávají ovšem nedotčeny (obdobně srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 682n.).
12. Uvedené plně platí na nyní projednávaný případ, kdy se předmětná dohoda o narovnání mezi žalobkyní a věřitelem týkala původního závazku věřitele ve výši 16.196 Kč s příslušenstvím, který danou pohledávku získal písemným postoupením ze dne 15. 12. 2010 od původního věřitele (společnost České doménové centrum s. r. o.) a ke kterému stěžovatelka (písemně dne 15. 2. 2011) platně přistoupila, čímž se stala vedle žalobkyně (spolu)dlužníkem z tohoto závazku, zavázaným společně a nerozdílně (tzv. pasivní solidarita). Ačkoliv tedy předmětná dohoda o narovnání, měnící obsah tohoto původního závazku, svými účinky váže pouze žalobkyni a věřitele, bez dopadu na vzájemné vnitřní vztahy mezi solidárními dlužníky, pokud na základě plnění z ní žalobkyně uhradila celý dluh z původního závazku, zanikají tím podle zásady "jeden za všechny" závazky všech solidárních dlužníků, tedy i původní závazek stěžovatelky coby spoludlužníka ve vztahu k věřiteli. Nikoliv však samozřejmě její závazek z regresního vztahu vůči "plnícímu" solidárnímu dlužníkovi, jehož výše odpovídá jejímu podílu ve vzájemném vnitřním poměru.
13. Nelze tak souhlasit s do značné míry účelovým názorem stěžovatelky, jemuž pohříchu z velké části přisvědčil obvodní soud, že uzavřením předmětné dohody o narovnání mezi žalobkyní a věřitelem, jíž se stěžovatelka neúčastnila, došlo k zániku jejího původního závazku vůči věřiteli, čímž zaniklo i její postavení pasivně solidárního dlužníka, a tedy i povinnosti uhradit rovný díl svého dluhu, který byl předmětem regresního nároku žalobkyně.
14. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu