ECLI:CZ:US:2014:2.US.291.14.1
sp. zn. II. ÚS 291/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. Věznice, Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Hanou Audyovou, advokátkou, se sídlem Jungmannova 8, Jablonec nad Nisou, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2013 č. j. 56 T 7/2011-472 a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 7 To 115/2013, takto:
.
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 10. 2013 č. j. 56 T 7/2011-472 nepovolil obnovu řízení v trestní věci stěžovatele, která vyústila ve vydání odsuzujícího rozsudku, jímž byl stěžovatel shledán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku k ustanovení §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že v úmyslu zbavit se dluhu, který měl vůči poškozenému, a aby tím zajistil klid v rodině, která byla vůči poškozenému v nepřátelskému vztahu, poškozeného bodl do oblasti krku a zad kuchyňským nožem, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu vpravo nad kývačem hlavy a bodnou ránu nad lopatkou vlevo; stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti roků. Soud vysvětlil, že stěžovatelem navržené důkazy nejsou důkazy nové, neboť měly prokázat, že vztahy mezi poškozeným a rodinou stěžovatele nebyly dobré, což vyplynulo už z předchozího trestního řízení.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 7 To 115/2013 z důvodu vadnosti výroku usnesení soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 7/2011. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o absenci nových skutečností a důkazů a dodal, že výpověď poškozeného byla potvrzena soudně lékařským znaleckým posudkem, k němuž procesní strany neměly připomínky, a proto nebyl potřebný psychiatricko psychologický posudek na osobu poškozeného; svědectví z řad bývalých a současných příbuzných o vztazích mezi rodinami stěžovatele a poškozeného by nemohla vést ke změně původního rozhodnutí ve věci.
4. Oproti tomu je stěžovatel názoru, že jím navržené důkazy byly důkazy novými, které měly podpořit stěžovatelovo tvrzení, že nejednal s rozmyslem za účelem řešení své finanční situace, a tudíž by přicházelo v úvahu uložení trestu odnětí svobody do deseti let dle ustanovení §140 odst. 1 trestního zákoníku. Výslechem svědkyně Vošahlíkové mělo být zjištěno, že poškozený se snažil znásilnit stěžovatelovu bývalou manželku, která o tom mlčela, protože ji uplácel, což by vysvětlovalo, proč dle stěžovatelova tvrzení chtěl poškozený jednající pod vlivem alkoholu stěžovatele napadnout a stěžovatel se jeho útoku bránil. Do celého případu by "vnesla jasno" i rekonstrukce na místě činu a znalecký posudek psychologa a psychiatra ohledně věrohodnosti popisu incidentu poškozeným; odlišnost chování poškozeného v opilosti by potvrdil otec, bývalá manželka i bratr stěžovatele.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení obecný soud nepřezkoumává správnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje, zda nově předložené skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu; ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky předpokládané v ustanovení §278 trestního řádu. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit. Samotný přezkum hodnocení důkazů a jejich konfrontace se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení však není v pravomoci Ústavního soudu, který by se tímto konáním stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší. Z hlediska ústavně právního přezkumu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004, U 20/33 SbNU 417, usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004, U 19/33 SbNU 409, usnesení sp. zn. III. ÚS 361/07 ze dne 29. 12. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 3077/07 ze dne 3. 7. 2008 a další dostupná v na http://nalus.usoud.cz).
8. Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. V projednávané věci obecné soudy řádně hodnotily stěžovatelem navržené důkazní prostředky z hlediska jejich novosti a způsobilosti vnést do řízení nové poznatky, které by mohly vést k jinému závěru o pohnutce stěžovatele ke spáchání trestného činu. Své závěry náležitě a logicky odůvodnily, pročež Ústavní soud na ně odkazuje.
9. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu