ECLI:CZ:US:2014:2.US.2944.14.1
sp. zn. II. ÚS 2944/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti L. L., zastoupené JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 214/2014-310 ze dne 25. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 0 P 72/2013 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. 0 P 72/2013-278 ze dne 27. 2. 2014 byl
zamítnut návrh M. K. (dále jen "otec") na úpravu výchovy a výživy nezletilého M. K. (výrok I.), dále byl zamítnut jeho návrh na změnu výchovy nezletilého tak, aby byl svěřen do jeho výchovy (výrok II.), i návrh na předběžnou vykonatelnost rozhodnutí (výrok III.). Výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání otce napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve zbývající části změnil tak, že nezletilého svěřil do péče otce a stěžovatelce uložil povinnost platit na něj výživné. Tím změnil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 7. 2008, kterým byla schválena dohoda rodičů, podle níž byl nezletilý svěřen do výchovy stěžovatelky, a otci bylo určeno výživné. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení i podstatné části odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nimiž polemizuje. Poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by se dopustila jakéhokoli výchovného pochybení či dokonce byla nezpůsobilá nezletilého vychovávat, neboť důležitost její osoby pro nezletilého potvrdila i znalkyně. Uvádí, že otec se mu začal věnovat až poté, co nezletilý dosáhl věku, ve kterém mohl začít sportovat. Zdůrazňuje, že má zájem na výchově nezletilého, obě její děti jsou pro ni hlavní životní prioritou, na které nic nemění ani její současný partnerský vztah. Je přesvědčena, že v průběhu řízení před odvolacím soudem nebylo prokázáno naplnění podmínek pro změnu rozhodnutí. Pokud však odvolací soud dospěl k opačnému názoru, měl se prvně zabývat otázkou, zda nejsou dány podmínky pro svěření nezletilého do střídavé péče v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, když ani velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže být důvodem k tomu, aby soudy hodnocení naplnění podmínek pro střídavou péči opomenuly. Krajský soud však o možnosti střídavé péče ani náznakem neuvažoval, čímž porušil nejen právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ale též její právo (i právo nezletilého) na respektování rodinného života a právo pečovat a vychovávat děti a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozsudku i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyslovil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka v prvé řadě dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se věcí řádně zabýval. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, proti nimž účastníci žádné námitky nevznesli, a dokazování dále sám doplnil. Pokud se po jeho zhodnocení i v kontextu s důkazy provedenými před soudem prvního stupně neztotožnil s právním názorem soudu první instance, své rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že ve věcech práva rodinného zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 349/12 ze dne 24. 7. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (stejně jako dříve platné ustanovení §28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) umožňuje soudu, aby při změně poměrů změnil i bez návrhu dřívější rozhodnutí soudu o výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybuje (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1487/13 ze dne 30. 5. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Důvody odůvodňující změnu rozhodnutí o výchovném prostředí musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejich aspektech (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 ze dne 9. 3. 2000, U 5/17 SbNU 367). Mezi kritéria, která musí vzít soudy v potaz, patří vedle existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do své péče a míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, schopnost osoby, usilující o svěření dítěte do péče, zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a rovněž přání dítěte (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, body 18 a 19). Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (tamtéž, body 26 a 27).
Uvedeným hlediskům napadený rozsudek plně odpovídá. Odvolací soud situaci, za které bylo vydáno původní rozhodnutí (kdy nezletilý bydlel s oběma rodiči a se sestrou v prostředí, v němž od narození vyrůstal, ve kterém byl zjevně spokojený a kde se každodenně stýkal i s prarodiči, bratrancem a s kamarády a kde se především věnoval motokrosu, který je jeho velkým koníčkem), porovnal se stavem, který nastal na jaře roku 2013, kdy se s matkou odstěhoval do K. Změnu shledal nejen ve vytržení z dosavadního rodinného prostředí, které nezletilý upřednostňuje i téměř po roce pobytu v K., ale i ve skutečnosti, že se nadále nemůže věnovat motokrosu, pro který má talent i schopnosti a který je pro něj významným motivačním prvkem a nesporně formuje jeho osobnost. Fixaci nezletilého na otce a rodinné prostředí u něho zjistil především ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Nory Martincové. Právě ve výrazném rozdílu mezi předchozím a novým výchovným prostředím odvolací soud spatřoval první důvod, pro který uvažoval, že je jistě v prvořadém zájmu nezletilého, aby se vrátil do svého původního výchovného prostředí a způsobu života u otce, k němuž má velmi silné citové pouto. Druhým výrazným důvodem pro svěření nezletilého do péče otce shledal jednoznačně lepší výchovné schopnosti otce, což rovněž vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku, a za třetí podpůrný důvod označil vlastní názor nezletilého, který v celém průběhu řízení - před soudem prvního stupně, opatrovníkem, znalcem i soudem odvolacím - opakovaně vyjádřil naprosto jednoznačný názor, že by chtěl nadále bydlet s otcem, přičemž soud shledal, že nezletilý je v této otázce schopen učinit vlastní názor. I když tento názor nepřeceňoval, posoudil ho v souladu s řadou dalších převažujících objektivních skutečností, podle nichž je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče otce.
Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s poukazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13 a judikaturou na něj navazující (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), vycházející z předpokladu, že pokud u všech osob, které o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, jsou naplněna stejnou měrou relevantní kritéria (na něž je poukázáno v předchozím odstavci), je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. V projednávaném případě však, jak je uvedeno výše, odvolací soud všechna důležitá hlediska zvažoval a v převažující míře je shledal na straně otce. Nelze proto dospět k závěru, který shledává stěžovatelka, že pokud soud neuvažoval o možnosti střídavé péče, porušil její právo (i právo nezletilého) na respektování rodinného života a právo pečovat a vychovávat děti a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči.
Uvedená zjištění v žádném případě neznamenají, že by stěžovatelka nebyla dobrým rodičem nebo že by nebyla schopna nezletilého vychovávat. Odvolací soud si byl při svém rozhodování vědom i dobrého vztahu mezi matkou a nezletilým, kterého k ní také váže citové pouto. Ve prospěch otce však převážila hlediska, která odvolací soud velmi podrobně popsal a zhodnotil, a která mají oporu v provedeném dokazování. Pokud tedy dospěl k názoru, že je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče otce, u něhož má lepší předpoklady pro zdravý a úspěšný vývoj, nelze jeho závěrům z ústavního hlediska nic vytknout.
Za těchto okolností Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu