ECLI:CZ:US:2014:2.US.3093.14.1
sp. zn. II. ÚS 3093/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Zámyslického, zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014 č. j. 29 Cdo 862/2014-89 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013 č. j. 7 Cmo 327/2012-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; současně mělo být porušeno ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2012 č. j. 78 Cm 82/2011-30 zamítl návrh vedlejšího účastníka na zaplacení částky 140 000,- Kč s příslušenstvím (z titulu neuhrazeného finančního protiplnění za převod obchodního podílu ve společnosti Vobůrek s. r. o.). K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit navrhovateli částku 140 000,- Kč s příslušenstvím. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že vydaly zcela nespravedlivá rozhodnutí, neboť se vůbec nezabývaly otázkou dobrých mravů, přestože dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se touto otázkou zjevně zabývat měly. V této souvislosti pak stěžovatel připomíná, že dle závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) nikdo nesmí mít prospěch ze svého podvodného jednání. Nadto stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239) namítá porušení práva na zákonného soudce.
Ústavnímu soudu byla článkem 83 Ústavy svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud může uchýlit za situace, kdy je - tak jako v projednávané věci - již ze samotného obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí obecných soudů zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět, neboť z hlediska svého obsahu zjevně nesplňuje smysl řízení před Ústavním soudem; v této fázi přitom jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud se proto na tomto místě omezí na konstatování, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zcela obecně a neadresně (neboť s jedinou níže pojednanou výjimkou nepoukazuje na žádné konkrétní pochybení obecných soudů) namítá porušení svých základních práv, z jejichž povahy vyplývá, že (právě) jejich porušení by měl stěžovatel vnímat jako citelnou křivdu, jíž by měl být schopen, byv zastoupen advokátem, jako stížnostní námitku řádně artikulovat, byť se s její ústavněprávní kvalifikací může i mýlit.
Namítá-li proto stěžovatel, že se obecné soudy nezabývaly jím namítaným rozporem jednání navrhovatele s dobrými mravy, postačí v souladu s postřehem Nejvyššího soudu, jemuž stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, zdůraznit, že stěžovatel dostatečně nespecifikuje, v čem přesně rozpor jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy spatřuje (srov. teze vyslovené v předchozím odstavci); nadto pro danou věc platí, že v rámci obchodněprávního vztahu - zásadně - nepředstavovaly korektiv (způsobující případnou neplatnost) jednání účastníků obecné dobré mravy, nýbrž tzv. poctivý obchodní styk (viz ustanovení §265 obchodního zákoníku, relevantní pro tuto věc); stěžovatelem tvrzený podvodný charakter jednání vedlejšího účastníka tak z obsahu ústavní stížnosti bez dalšího nelze dovodit. Jinými slovy, podává-li stěžovatel mimořádný opravný prostředek, jímž se domáhá zrušení pravomocných rozhodnutí obecných soudů, je povinen - má-li být úspěšný - ve svém podání vylíčit (byť toliko v rovině tvrzení) rozhodné skutečnosti způsobem, aby na jejich základě bylo lze alespoň usuzovat, že jím prezentovaný skutkový stav může odpovídat (právní) realitě. Z obsahu ústavní stížnosti je ovšem zřejmé, že stěžovatel této své procesní povinnosti nedostál.
Obdobné závěry lze potom vztáhnout rovněž ke stěžovatelem dovolávanému právu na zákonného soudce, neboť z ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, u kterého z obecných soudů mělo k tvrzenému porušení dojít, respektive v čem přesně stěžovatel namítané porušení spatřuje. Pro úplnost je nicméně třeba připomenout, že nesprávné obsazení soudu je ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f), event. písm. e) občanského soudního řádu důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost; nevyčerpání tohoto opravného prostředku přitom představuje důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti jako celku (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09, sp. zn. II. ÚS 93/12, sp. zn. III. ÚS 3368/13 či sp. zn. III. ÚS 1325/14). Jelikož však stěžovatel formuloval svoje podání k Ústavnímu soudu zcela vágně (viz výše), neodmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť důvod této nepřípustnosti nebyl postaven na jisto (přičemž postup, na jehož základě by tato skutečnost mohla být verifikována, by v daném kontextu odporoval zásadám procesní ekonomie - viz odstavec pojednávající o zjevně neopodstatněných podáních).
Z výše předestřených důvodů Ústavní soud stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu