ECLI:CZ:US:2014:2.US.3105.14.1
sp. zn. II. ÚS 3105/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. Nt 2048/2014 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 14 To 106/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2014, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. Nt 2048/2014 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byl podle §204 odst. 4 za užití §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, vzat do předběžné vazby. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 14 To 106/2014 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel byl ve Slovenské republice odsouzen pro trestnou činnost, uložený trest odnětí svobody nenastoupil, a Krajským soudem v Bratislavě na něj proto byl za účelem dodání do jeho výkonu vydán evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě se nyní nachází v předběžné vazbě, kdy rozhodnutí o ní napadá ústavní stížností.
Stěžovatel prohlašuje, že trestní proces proběhlý ve Slovenské republice nebyl spravedlivý, kdy soudy se dostatečně nevěnovaly důkazům, které svědčily v jeho prospěch, a proto se následně obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Tvrdí, že v tomto směru byl úspěšný, a že Evropský soud pro lidská práva již dvakráte rozhodl v jeho prospěch, což je skutečnost, která neměla být při rozhodování o jeho vazbě pominuta. Obecné soudy se však jejím prověřením nezabývaly.
Tím dle stěžovatelova přesvědčení bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl jedinou námitku, a to tu, že obecné soudy pominuly fakt, že Evropský soud pro lidská práva v souvislosti s jeho trestní věcí již dvakráte rozhodl v jeho prospěch. Toto stěžovatelovo tvrzení však neodpovídá skutečnosti, kdy z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že obecné soudy se tímto jeho argumentem zabývaly (viz str. 3-4 usnesení městského soudu, str. 4 usnesení vrchního soudu). Pokud přitom konstatovaly, že žádná taková rozhodnutí se nepodařilo dohledat a že se jedná zřejmě o smyšlenku stěžovatele, Ústavní soud k tomuto jejich závěru nemá výhrad. Podporuje jej ostatně i obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti, kdy stěžovatel k ní žádná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nepřiložil, ani neuvedl jejich spisovou značku, či jinou bližší identifikaci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu