ECLI:CZ:US:2014:2.US.3120.14.1
sp. zn. II. ÚS 3120/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Tachecího, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, proti sdělení Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 5. 8. 2014, č. j. ZN 125/2012-28, za účasti Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 23. 9. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného sdělení Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 5. 8. 2014, č. j. ZN 125/2012-28, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 4 odst. 2 a odst. 3, v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným sdělením byl stěžovatel zpraven o vyřízení žádosti stěžovatele ve smyslu ustanovení §157a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), kterým se domáhal odstranění závady v postupu policejního orgánu. Stěžovatel se (jak vyplývá i z odůvodnění ústavní stížností napadeného sdělení) opakovaně dožadoval prověření okolností krádeže hotovosti v obci Krabčice, když z pokladny obce byla odcizena částka ve výši 1.136.000 Kč. Stěžovatel dovozuje, že v této věci obviněný Petr Husnaj musel mít spolupachatele či pomocníka, který s ním byl domluven a usnadnil mu spáchání trestného činu. Podle názoru stěžovatele je přitom ze spolupachatelství či nápomoci podezřelý starosta obce, který prý nechal v objektu, kde se nachází trezor, pootevřené okénko. Nadto byla v trezoru zanechána značná hotovost, což je v rozporu s usnesením zastupitelstva obce Krabčice č. 20 ze dne 6. 3. 2008; pokladní hotovost byla tímto usnesením navýšena na 50.000 Kč. Policejní orgán však tento podnět podle názoru stěžovatele ve smyslu ustanovení §158 trestního řádu řádně neprošetřil, ač na jeho základě lze údajně učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu. I přesto okresní státní zastupitelství stěžovateli sděluje, že jeho další obsahově shodné podněty nebude dále přezkoumávat a stěžovatele o tom vyrozumívat.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu, který ve věci jeho podnětu o podezření ze spáchání trestného činu rozhodl o založení věci, a proti rozhodnutí dozorujícího státního zastupitelství, podle něhož nebyly zjištěny žádné další relevantní poznatky naznačující trestní odpovědnost další osoby.
6. Tu ovšem Ústavní soud uvádí, že se postupem orgánů činných v trestním řízení zabýval ve srovnatelných případech již opakovaně (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2794/09 a další; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v elektronické podobě na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). V obdobných případech přitom Ústavní soud setrvale konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení nebo podnětů, jakožto ani navazujícími či souvisejícími rozhodnutími, nelze do ústavním pořádkem chráněných základních práv či svobod oznamovatelů údajných trestných činů zasáhnout.
7. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně změnil v nálezu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12. Podle tohoto nálezu je nutno zmiňovanou starší judikaturu Ústavního soudu korigovat s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Ten totiž v mezidobí vydal rozhodnutí, dle kterých mají státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod povinnost v této Úmluvě či v jejich dodatkových protokolech zakotvená základní práva a svobody chránit ve své jurisdikci, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva [srov. například rozhodnutí ve věci M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003, č. 39272/98].
8. Proto ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla mu způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. K ochraně tohoto práva pak může využít i podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, kterým se trestní proces končí. Na druhou stranu, jak též vyplývá ze zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoliv výsledku. Povinností spočívající na státu je tedy pouze zajistit, že proběhne řádné, adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.
9. S odkazem na právě uvedené nicméně musí Ústavní soud v nyní projednávané věci konstatovat, že i jen z dokumentů přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti plyne, že orgány činné v trestním řízení tuto povinnost v právě posuzovaném případě naplnily, neboť trestnou činnost - jíž se stěžovatelovy podněty týkají - prošetřily, a to nejen ve vztahu ke shora jmenovanému obviněnému, ale činily tak i ve vztahu k Jiřímu Šimáčkovi, starostovi obce. Nedošlo-li (prozatím) k obvinění jiné osoby, než Petra Husnaje, nelze z toho bez dalšího dovozovat jakoukoliv ústavněprávní diskrepanci. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti nevysvětluje, ač zastoupen advokátem, jak v záhlaví citované rozhodnutí okresního státního zastupitelství zasáhlo, s ohledem na kritéria uváděná ve zmiňované judikatuře Ústavního soudu, do jeho základních práv a svobod.
10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu