ECLI:CZ:US:2014:2.US.3146.14.1
sp. zn. II. ÚS 3146/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hotel Paulíny, s. r. o., se sídlem Horáčkova 1096/2, Praha 4 - Krč, zastoupeného JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 3, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2013, č. j. 38 C 58/2013-13, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2013, č. j. 21 Co 230/2013-20, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 38 C 58/2013-34, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, č. j. 21 Co 460/2013-48, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, č. j. 26 Cdo 2079/2014-76, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů. Obvodní a městský soud jimi nejprve rozhodly, že se stěžovatelovi nepřiznává osvobození od soudních poplatků (o dovolání stěžovatele proti těmto rozhodnutím doposud Nejvyšší soud nerozhodl). Později stěžovatel požádal opětovně o osvobození od soudních poplatků, přičemž řízení o tomto návrhu soudy dalšími napadenými rozhodnutími zastavily, neboť o tomto návrhu bylo již rozhodnuto (res iudicatae) a stěžovatel netvrdil, že by u něho došlo ke změně poměrů účastníka řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud následně odmítl, neboť jeho podání trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
2. Proti výše citovaným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 4 Ústavy České republiky. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v nepřiznání osvobození od soudních poplatků, přičemž v ústavní stížnosti přednáší argumenty svědčící pro jejich přiznání (splnění kritérií pro přiznání z hlediska jeho majetkových poměrů, eventuální nemožnost dobrání se spravedlnosti apod.).
3. Ústavní soud předně vytýká, že předmětem nyní posuzované věci, kterou může meritorně přezkoumávat, není splnění podmínek pro přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků, jak se zřejmě domnívá stěžovatel, nýbrž toliko posouzení ústavnosti zastavení řízení o osvobození od soudního poplatku z důvodu nedostatku podmínek řízení spočívajícím v předchozím rozhodnutí o totožné věci. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší jakkoli hodnotit námitky stěžovatele týkající se předchozího nepřiznání osvobození od soudního poplatku, neboť jak plyne i z vyjádření stěžovatele, v této věci doposud nerozhodl Nejvyšší soud. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pokud by se tedy nyní Ústavní soud těmito námitkami zabýval, nejenom že by připustil k projednání ústavní stížnost a priori nepřípustnou, avšak také by nepřípadně zasáhl do rozhodování Nejvyššího soudu projednávajícího tuto věc. Navíc Ústavní soud připomíná, že stěžovatel tento podobný návrh podal již v minulosti, přičemž Ústavní soud jej taktéž pro nepřípustnost odmítl (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2947/13 ze dne 14. 10. 2013).
4. Takto se proto argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti v zásadě míjí s obsahem předmětných rozhodnutí obecných soudů a v této části ji proto musí Ústavní soud odmítnout jako nepřípustnou. Ve zbylé části ji pak Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že zákonem stanovená překážka rei iudicatae není pouze jakýmsi formalismem, jenž musí ustoupit eventuálně tvrzeným ústavně zaručeným základním právům či svobodám stěžovatelů, poněvadž v případě realizace daného názoru by nastal stav, že by každá již pravomocně skončená věc mohla být znovu a znovu otevírána, a to na základě tvrzení o porušení ústavních práv účastníka řízení. Soudy by pak v této souvislosti musely v podstatě přezkoumávat nejen svá rozhodnutí, ale případně také rozhodnutí soudů vyšších stupňů z toho pohledu, zda skutečně netrpí ústavněprávním deficitem, aby mohly rozhodnout, jestli lze věc znovu projednat, či nikoliv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 977/08 ze dne 16. 10. 2008). Takovouto situaci musí Ústavní soud naprosto odmítnout, protože by jí byl zasažen jeden ze základních principů právního státu, a to princip právní jistoty, projevující se mj. v principu nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí.
8. Uvedenou zásadu přitom Ústavní soud vztáhl ve své judikatuře též k rozhodování o osvobození od soudních poplatků (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 766/10 ze dne 1. 6. 2010), neboť i v těchto řízeních platí ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu, dle něhož "jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu."
9. Z hlediska nyní projednávaného případu je přitom zásadní, že obecné soudy dostatečně vysvětlily své závěry, jež je vedly k zastavení řízení o návrhu stěžovatele (především opakované podání návrhu). Zároveň z jejich rozhodnutí plyne, že se zabývaly též eventuální změnou poměrů na straně stěžovatele od doby, kdy o jeho návrhu rozhodovaly poprvé, a dospěly přitom k závěru, že poměry na jeho straně se nezměnily. Poněvadž tedy nenašly žádné nové skutečnosti svědčící důvodnosti nově podaného návrhu, nezbývalo jim než usnesením dané řízení zastavit, přičemž jejich rozhodnutí mají oporu v zákoně i v dostatečném odůvodnění.
10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zčásti pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu