ECLI:CZ:US:2014:2.US.3159.14.1
sp. zn. II. ÚS 3159/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky autoDUKLA, s. r. o., se sídlem kpt. Nálepky 2674, Pardubice, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, se sídlem Jiráskova 228, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2014, č. j. 6 Afs 80/2014-32, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť je přesvědčen, že pokračování v zahájené kontrole na dani z přidané hodnoty bylo "odvetou" správce daně za stížnost stěžovatele proti postupu správce daně. Dalším důvodem byla skutečnost, že správce daně v předcházejícím průběhu daňové kontroly odmítl bez dostatečného důvodu provedení důkazů, které by vedly k úplnému zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že formuloval své námitky pouze obecně, a zdůrazňuje, že jeho stěžejní námitkou bylo, že výsledek kontrolního zjištění a následně ani zpráva o daňové kontrole neobsahují řádné hodnocení důkazů a že tedy tyto listiny nemají zákonné náležitosti, jak je stanoví §8 odst. 1, §88 odst. 1 a 2 a §102 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"). Absenci hodnocení důkazních prostředků správcem daně mohl odvolací správní orgán při kontrole postupu správce daně při daňové kontrole přehlédnout dle stěžovatele jen úmyslně a zcela účelově. Jestliže Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že v dané věci neshledal natolik závažné nedostatky nebo úkony správce daně, které by svědčily o tom, že jeho postup byl "odvetou" za procesní aktivitu stěžovatele, a to ani co se týče odůvodnění kontrolních zjištění a zprávy o daňové kontrole, poukazuje stěžovatel na skutečnost, že již několik let považuje Nejvyšší správní soud veškerá procesní pochybení správce daně za zanedbatelná, bez vlivu na zákonnost následně vydaných rozhodnutí, neboť podle právního názoru Nejvyššího správního soudu lze veškerá procesní pochybení správce daně odstranit odvolacím orgánem v odvolacím řízení. Takový závěr považuje stěžovatel za rozporný s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a popírající princip dvoustupňového daňového řízení. Stěžovatel taktéž namítá, že důvodně nepodepsanou zprávu o daňové kontrole nelze užít ani jako důkazní prostředek, neboť tomu brání ustanovení §93 odst. 1 daňového řádu. Závěrem stěžovatel dovozuje, že řádným zhodnocením stávajících důkazních prostředků by správce daně dospěl ke spolehlivému závěru, kdo byl skutečným dodavatelem předmětných použitých osobních automobilů, za dané situace však správce daně k objektivnímu závěru, zda stěžovatel svoji povinnost splnil či nikoli, dojít nemohl.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Af 40/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 80/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 2. 9. 2013 se stěžovatel domáhal určení, že rozdělení daňové kontroly a pokračování v daňové kontrole stěžovatele na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2007 a jednotlivá měsíční zdaňovací období kalendářního roku 2008 bylo nezákonným zásahem ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 19. 3. 2014, č. j. 52 Af 40/2013 - 66, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku stěžovateli vyložil, že byť v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nelze přezkoumat výsledky kontrolního zjištění v daňové kontrole, neznamená to, že je možné v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem zcela odhlédnout od postupu správce daně v daňovém řízení a hodnocení důkazů v rámci daňové kontroly. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dovodil, že krajský soud neměl povinnost dospět k věcnému posouzení případu, tzn. zejména posoudit okolnosti nákupu motorových vozidel a s tím související rozpory ve výpovědích svědků, ale uvážit, zda o této skutečnosti mohly vzniknout pochybnosti, které by vyžadovaly další provádění kontroly za účelem stanovení správné výše daně z přidané hodnoty, a také zda další postup správce daně, který pokračoval v kontrole poté, co již avizoval projednání zprávy daňové kontroly, byl v souladu se zákonem. Výše uvedenou povinnost krajský soud dle Nejvyššího správního soudu splnil, když dospěl k závěru, že pochybnosti o správném stanovení daně z přidané hodnoty skutečně existovaly, a že popis správce daně, jak k odhalení těchto pochybností došlo na jeho řídící úrovni, je logický a důvěryhodný. Jednalo se předně o závažné pochybnosti odůvodňující vedení daňové kontroly, které spočívaly v tom, že jako obchodní partneři stěžovatele byly uvedeny fyzické osoby neevidované v centrální evidenci obyvatel, vedle toho byly dány i pochybnosti vyplývající z kontroly daně z příjmů právnických osob, jejíž závěry nebyly promítnuty do postupu při kontrole daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v takovém případě, kdy správce daně shledal svůj dosavadní postup uspěchaným a nedostatečným, nelze odmítat pokračování daňové kontroly, které směřuje k tomu, aby byly v souladu s §92 odst. 2 daňového řádu skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně zjištěny co nejúplněji.
7. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dopěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu s daňovým řádem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel, a je i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
8. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že výsledek kontrolního zjištění ani následná zpráva o daňové kontrole neobsahují řádné hodnocení jím předložených důkazů, zejména nebyly odstraněny rozpory ve výsleších svědka Křivého, jehož opakovaný výslech stěžovatel navrhoval. Jinými slovy, stěžovatel nesouhlasí s výsledkem provedeného dokazování, který vedl ke vzniku pochybností správce daně ohledně stanovení daně z přidané hodnoty. Na tomto místě je nucen Ústavní soud upozornit, jak již učinily dříve správní soudy obou stupňů, že stěžovatel podal žalobu nikoli proti rozhodnutí správního orgánu, nýbrž na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 s. ř. s. To je významné potud, že teprve ve spojení s konečným rozhodnutím mohou výsledky daňové kontroly představovat významný zásah do práv daňového subjektu. Výsledky daňové kontroly přitom ještě nemusejí nutně směřovat k vydání rozhodnutí ve věci samé, neboť může nastat i situace, kdy takové rozhodnutí navazující na výsledky daňové kontroly vydáno není. V nyní projednávané věci správní soudy dospěly shodně k závěru, že pochybnosti o správném stanovení daně z přidané hodnoty skutečně existovaly. Za této situace stejně jako Nejvyšší správní soud, ani Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem v tom, že by v postupu správce daně absentovalo "jakékoli hodnocení důkazních prostředků a důkazů správcem daně", ani že by byl postup správce daně "zjevnou mstou daňovému subjektu za způsob, jímž zmocněný zástupce stěžovatele hájil jeho práva". V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na ústavní stížností napadené rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že vzhledem k tomu, že daňová kontrola nebyla v předmětné době ukončena a pochybnosti správce daně panovaly toliko ve vztahu ke stanovení daně z přidané hodnoty, nejenže není postup správce daně v rozporu se zákonnou úpravou provádění daňové kontroly ani se zásadou procesní ekonomie, nýbrž naopak rozdělení daňové kontroly, aby byla vedena pouze v nutném rozsahu, přispívá ke snížení zátěže daňového subjektu.
9. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Daňové orgány i oba soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces neshledal.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu