ECLI:CZ:US:2014:2.US.3183.14.1
sp. zn. II. ÚS 3183/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu Ing. Jindřicha Krátkého a Marie Krátké, označeném jako "Navrácení zaplacené daně za rok 2013", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. 9. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se stěžovatelé domáhají navrácení zaplacené daně za rok 2013. Celkově se jedná o částku 8.145 Kč, kterou stěžovatelé požadují vrátit s poukazem na informaci pocházející z teletextu České televize ze dne 26. 9. 2014, podle níž Ústavní soud vyhověl stížnosti pracující důchodkyně, jíž finanční úřad nepřiznal slevu na dani.
Toto podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). K jejich odstranění byli navrhovatelé vyzváni přípisem, doručeným jim dne 9. 10. 2014, v němž byli též upozorněni, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě do 20 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se jim náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí. Zejména byli informováni o tom, že před podáním ústavní stížnosti je třeba vyčerpat všechny prostředky k ochraně práv, které právní řád poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že navrhovatelé vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranili, přičemž lhůta k odstranění vytknutých vad marně uplynula již dne 29. 10. 2014.
Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely i vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz), smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatelů, kteří nikterak nespecifikují, v jakých ohledech měla být porušena jejich základní lidská práva a svobody, a ani nedokládají, že před podáním ústavní stížnosti skutečně marně vyčerpali všechny přípustné procesní prostředky k ochraně jejich práv. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom omezených možností stěžovatelů předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na nich, aby - v případě, že skutečně hodlali svým podáním zahájit řízení o ústavní stížnosti - vyslyšeli výzvu Ústavního soudu a zvolili si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočívalo jeho omezení základních lidských práv a svobod. Pokud tak neučinili, nemůže tuto jejich nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a návrh stěžovatelů tak ani nemůže posoudit ve věci samé.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj