ECLI:CZ:US:2014:2.US.319.14.1
sp. zn. II. ÚS 319/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Kvasnicové, zastoupené JUDr. Danielem Uličným, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 - Nové Město, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2012, č. j. 1 Co 192/2012-150, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2012, č. j. 66 C 76/2011-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podáním, při němž nebyla zastoupena a které Ústavní soud obdržel dne 24. ledna 2014, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva. Na základě výzvy k odstranění vad podání Ústavního soudu stěžovatelka v zastoupení JUDr. Daniela Uličného specifikovala zásah do svých ústavně zaručených práv, který konkretizovala odkazem na čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2012, č. j. 1 Co 192/2012-150, byl ve věci samé potvrzen předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2012, č. j. 66 C 76/2011/2011-126, jímž byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala, aby všichni žalovaní uveřejnili na svůj náklad omluvu podle znění specifikovaného v žalobním petitu. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a nově bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti oběma výše uvedeným rozsudkům, přičemž lhůtu k podání ústavní stížnosti a tedy včasnost ústavní stížnosti odvozuje s poukazem na §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") od data, kdy se s obsahem rozsudku Vrchního soudu v Praze seznámila, což bylo dle jejího tvrzení dne 25. ledna 2013, i když samotný rozsudek měl být tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky doručen již dne 15. prosince 2012. Význam přesahující vlastní její zájem pak spatřuje v postupu soudu, který se při rozhodování o žalobě na ochranu osobnosti omezil na konstatování splnění zákonných podmínek (v konkrétním případě předpokladů pro nařízení exekuce), ale vůbec nezkoumal intenzitu dopadu způsobeného zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky. V ústavní stížnosti dále vytýká obecným soudům zejména jejich přílišný formalismus a zásah do práva na nedotknutelnost osoby a soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména.
4. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se přitom odvíjí od data doručení rozhodnutí právnímu zástupci účastníka řízení a nikoliv od data, kdy toto rozhodnutí bylo následně doručeno samotnému účastníkovi řízení, resp. kdy se o něm tento účastník od svého právního zástupce dověděl. Vzhledem k tomu, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2012, č. j. 1 Co 192/2012-150, byl dle sdělení Městského soudu v Praze doručen tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky JUDr. Zdeňkovi Koschinovi dne 15. listopadu 2012 (tedy nikoliv 15. prosince 2012, jak uváděla v ústavní stížnosti) a ústavní stížnost byla doručena elektronicky Ústavnímu soudu až dne 24. ledna 2014, je třeba ji z pohledu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hodnotit jako opožděně podanou. Ústavní stížnost je navíc i nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (tím je myšleno např. dovolání).
6. Pokud snad stěžovatelka poukazovala na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, ani v tomto směru není možné stěžovatelce vyhovět. Je tomu jednak proto, že nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení (ve stěžovatelkou tvrzeném postupu obecných soudů nelze spatřovat podstatný přesah vlastních zájmů), jednak proto, že i v tomto případě již jednoroční lhůta uplynula.
7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný, resp. jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj