ECLI:CZ:US:2014:2.US.3306.13.1
sp. zn. II. ÚS 3306/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti SOLARPARK delta a. s., se sídlem Olomoucká 3419/7, 618 00 Brno, zastoupená JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 9 Afs 82/2012-41, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2012 č. j. 10 Af 276/2011- 39, ze dne 31. ledna 2013 č. j. 10 Af 465/2012-35, ze dne 9. dubna 2013 č. j. 10 Af 4/2013-34 a ze dne 18. dubna 2013 č. j. 10 Af 608/2012-34 a rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2011 č. j. 4890/11 - 1200, ze dne 11. dubna 2012 č. j. 2899/12-1200, ze dne 30. října 2012 č. j. 7955/12- 1200 a ze dne 3. října 2012 č. j. 7282/12-1200 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 10. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, která splňovala formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy, a to porušením principu rovnosti zakotveném v čl. 1 Listiny, porušením zákazu retroaktivity a porušením principu legitimního očekávání.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo napadenými rozhodnutími stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně dle ustanovení §237 odst. 4 zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění platném pro projednávanou věc. K 1. 1. 2013 došlo ke změně právních předpisů, namísto Finančního ředitelství v Českých Budějovicích se stalo právním nástupcem Odvolací finanční ředitelství.
Stěžovatelka podala ke správci daně několik stížností na postup plátce daně, společnosti E.ON Distribuce, podle §237 odst. 3 daňového řádu, spočívajících v tom, že tato společnost coby provozovatelka přenosové soustavy a plátkyně daně uhradila stěžovatelce jen část z fakturované částky za dodávky elektřiny do distribuční sítě s odůvodněním, že tento postup je v souladu s §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 402/2010 Sb. (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla pro nedůvodnost zamítnuta žaloba stěžovatelky proti shora označeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta - rovněž jako nedůvodná - kasační stížnost, jíž stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala.
Stěžovatelka podala proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, v níž podrobně rozvedla legislativní vývoj i zákonné zakotvení podpory výroby elektřiny ze slunečního záření provedené zákonem č. 180/2005 Sb. před jeho změnou zavedenou zákonem č. 402/2010 Sb. s tím, že byla přesvědčena o svém legitimním očekávání ohledně nabytí příjmů z vyrobené elektřiny a doby návratnosti investice. Stěžovatelka se neztotožnila se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a rozporovala ústavnost zákonných ustanovení upravujících podporu výroby elektřiny ze slunečního záření. Zvláště zakotvení povinného odvodu z výkupních cen o 26% považovala za zásah do principu rovnosti, neboť odvod zatěžuje pouze elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, navíc jen určité její výrobce. Stěžovatelka nakonec navrhla výše uvedená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a musel konstatovat, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se již v minulosti souladem ustanovení §7a až §7i zákona č.180/2005 Sb. podrobně zabýval ve svém nálezu sp. zn. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a dospěl ke kladnému závěru, že zde žádný rozpor v ústavní rovině není. Stěžovatelka ve své podstatě brojí především proti tomu, že zákonodárce zavedl povinný odvod a proti tomu, jak nastavil jeho parametry, v této souvislosti rovněž není možné nalézt rozpor s ústavně garantovanými právy. Obdobně také například usnesení sp. zn. II. ÚS 2425/13 ze dne 31. 10. 2013, ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2591/13, ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1165/13, ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1021/13, ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1942/13, 12. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1934/13 a ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2066/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Je vhodné připomenout, že daňové otázky jsou vnitřní záležitostí státu. Zvyšování a snižování daňových (a tedy i odvodových) sazeb je tedy ponecháno na svobodné vůli zákonodárce. Omezující daňová opatření státu učiněná v rozumné míře, aniž by podstatně znemožnila fungování investice, nemohou být považována za vyvlastnění. Oddálení doby návratnosti investice je rozumná a zákonná míra omezení investice.
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1165/13 ze dne 10. 10. 2013 uvádí, že "jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" s tím, že Ústavní soud nevylučuje ve výjimečných případech nárok na ochranu, v tomto případě však k takové skutečnosti nedošlo. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by se měl od závěrů vyslovených v uvedených usneseních odchylovat a ve zbytku se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, její ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu