ECLI:CZ:US:2014:2.US.3335.14.1
sp. zn. II. ÚS 3335/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Bělohlávka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem Svatovítské náměstí 126, Pelhřimov, proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 7. 7. 2009, č. j. KUJI 52937/2009, sp. zn. OUP 195/2009-DI-2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2014, č. j. 29 A 3/2013-165, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 66/2014-90, za účasti Krajského úřadu Kraje Vysočina, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností ze dne 17. 10. 2014 a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí krajského úřadu a obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 5, čl. 6, čl. 7, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud jako nedůvodnou zamítl správní žalobu stěžovatele, směřující proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, coby vlastníka sousedních pozemků, a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Humpolec (dále též "stavební úřad") ze dne 6. 4. 2009, č. j. STAV/8227/09/Za/Ob-238/2006. Tímto rozhodnutím stavební úřad na základě žádosti stavebníka M. Dvořáka podle ustanovení §88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v tehdy platném znění, dodatečně povolil stavbu "VÝMĚNA TECHNOLOGICKÉHO ZAŘÍZENÍ provozovny Dřevo Senožaty VD" na pozemku parcelní číslo st.X1v katastrálním území Senožaty. Uvedené rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v rámci řízení o odstranění této stavby, zahájeného dne 9. 10. 1998, v němž byla následně podána předmětná žádost M. Dvořáka o dodatečné povolení stavby.
3. Stěžovatel jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o jím podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale namítal, že postup správních orgánů byl nezákonný, když při svém rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a dostatečně se nevypořádaly s jeho námitkami proti dodatečnému povolení předmětné stavby, a to z důvodu nadměrného obtěžování stěžovatele a jeho rodiny emisemi (hlukem, prachem, pachem, pilinami, kouřem, popílkem, vibracemi a z toho vyplývajících zdravotních potíží, spalování neschváleného nebezpečného topiva v kotli místo dřeva, kontaminace spodní vody ve studni stěžovatele), dále pro nesplnění požadavků na nerušené bydlení, nevyhlášení ochranných pásem kolem dotčené stavby, nesplnění zákonných podmínek pro umístění stavby, nezohlednění znaleckých posudků a dalších důkazních prostředků aj. Stěžovatel v řízení o jím podané žalobě tento postup správních orgánů zpochybňoval, nicméně krajský soud dle jeho názoru celou věc zcela nesprávně a nedostatečně právně posoudil. V neposlední řadě stěžovatel zdůrazňoval, že řízení v jeho věci trvalo nepřiměřeně dlouho.
4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že popsaným postupem správní orgány, krajský soud a také Nejvyšší správní soud, který jej následně svým rozhodnutím aproboval, zasáhly do celé řady jeho ústavně zaručených základních práv (hmotného i procesního charakteru). Stěžovatel tak setrvává na svém stanovisku, že správní orgány se nedostatečně vypořádaly se všemi jeho námitkami a ve svém rozhodování vycházely z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž obecné soudy mu neposkytly dostatečnou soudní ochranu, pokud takový postup správních orgánů nepovažovaly za nezákonný. Nadto stěžovatel polemizuje s právními závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v záhlaví citovaném rozsudku, neboť je považuje za "extrémně chybné, zcela potírají základní právní normy a ústavní principy práva stěžovatele na spravedlivé projednání věci před nestranným a nezávislým soudem, v rozsahu napadených práv na život, práva nedotknutelnosti, práva vlastnictví, práva nezneužívání práv vlastnictví zúčastněnou osobou k újmě práv užívání vlastnictví stěžovatele, právo na příznivé životní prostředí, a proto s nimi nemůže v žádném případě souhlasit."
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, resp. napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podané žalobě, resp. kasační stížnosti, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť jeho námitky, postrádající ústavněprávní dimenzi (za takovou nelze považovat rozsáhlý výčet základních práv a ústavních principů, které měly být porušeny), jsou ve svém obsahu toliko pouze polemikou s právním názorem Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, potažmo správních orgánů při posouzení sporné otázky dopadů dodatečného stavebního povolení k předmětné stavbě do soukromé sféry stěžovatele.
8. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud navíc konstatuje, že jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud, se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel setrvale namítá. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se velmi důkladně zabývaly všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami, kterými z hlediska nepřiměřeného dopadu do jeho soukromé (právní) sféry zpochybňoval jak zákonnost postupu správních orgánů, tak i věcnou správnost samotného rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné stavby, přičemž dospěly k závěru, že správní orgány nepostupovaly v rozporu s příslušnými ustanoveními správního řádu či zákona č. 50/1976 Sb. Ústavní soud postup obecných soudů i jimi přijatý právní názor, opírající se zejména o judikatorní výklad předmětného ustanovení §88 zákona č. 50/1976 Sb., které mj. umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění stavby, resp. stavbu dodatečně povolit za předpokladu, že stavba je v souladu s veřejným zájmem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003-164, dostupný na www.nssoud.cz), považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatel s uvedenými právními závěry setrvale neztotožňuje, sama o sobě takové porušení jeho základních práv nezakládá.
9. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, na kterou upozorňoval již Nejvyšší správní soud, že posouzení řady stěžovatelem uplatněných námitek ohledně obtěžování emisemi (hlukem) nespadalo do pravomoci soudů ve správním soudnictví, nýbrž jsou obecně uplatnitelné toliko v řízení před civilními soudy ve věcech sousedských sporů, což ostatně také stěžovatel učinil a obecné soudy se jimi v minulosti již zabývaly (řízení vedená Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 259/1994, sp. zn. 5 C 540/1999, a sp. zn. 4 C 556/2001). Ve výše zmiňovaných řízeních byli mj. ustanoveni znalci, přičemž i na základě závěrů plynoucích z jejich znaleckých posudků příslušné soudy totožné námitky stěžovatele ohledně obtěžování emisemi nad přípustnou míru neshledaly důvodnými. Rozhodnutí civilních soudů v těchto věcech jsou pravomocná již více než 10 let.
10. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkou stěžovatele, kterou uplatňuje i v ústavní stížnosti, že řízení v jeho věci bylo neúměrně dlouhé (déle než 17 let) a bylo zatíženo neodůvodněnými průtahy. Tuto námitku obecné soudy shledaly do jisté míry důvodnou, když konstatovaly, že "řízení nebylo vedeno zcela v souladu se zásadou rychlosti a efektivity řízení", nicméně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného řízení (zejména potřeba důkladného posouzení otázky existence veřejného zájmu, procesní postup stěžovatele i žalovaného, změny v osobě vlastníka předmětné stavby) dospěly k závěru, že "samotná délka řízení sama o sobě vliv na zákonnost napadených rozhodnutí neměla" (body 57 - 59 rozsudku Nejvyššího správního soudu). K tomu Ústavní soud dodává, že za situace, kdy bylo napadené rozhodnutí již vydáno, nedává žádný rozumný smysl ho zrušit pouze s ohledem na nepřiměřenou délku řízení, jelikož jediným důsledkem tohoto kasačního rozhodnutí by bylo další oddálení konečného rozhodnutí.
11. Za nepřípadnou považuje Ústavní soud i polemiku stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž zde setrvale zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je sice integrální součástí soudního řízení jako celku, nicméně obecné soudy v něm musí přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008 (N 97/49 SbNU 451); nález sp. zn. II. ÚS 3230/10 ze dne 25. 1. 2011 (N 7/60 SbNU 71); nebo nález sp. zn. I. ÚS 669/13 ze dne 28. 11. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Uvedené platí tím spíše, pokud stěžovatel své námitky směřuje i proti rozhodnutím soudů, přijatých v rámci výše zmíněných civilních řízení.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu