ECLI:CZ:US:2014:2.US.3337.14.1
sp. zn. II. ÚS 3337/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Čechury, zastoupeného Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Zemkova 1538/20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 124/2014-15, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 36 Ad 60/2013-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, podle kterého není rozhodnutí o neposkytnutí zvýšeného příspěvku ve smyslu §78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 435/2004 Sb."), přezkoumatelné ve správním soudnictví. Stěžovatel namítá, že na každý konkrétní případ je nutno nahlížet individuálně a nikoli jej generalizovat prostřednictvím předchozích skutkově sice podobných, ale nikoli stejných soudních rozhodnutí, jak učinily správní soudy. Stěžovateli nebyl správním orgánem poskytnut zvýšený příspěvek, neboť dle právního názoru správního orgánu v době žádosti stěžovatele o poskytnutí příspěvku ještě neuplynula doba 12 kalendářních měsíců předvídaná v §78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. Stěžovatel však zastává názor, který uplatnil i v rámci řízení před správním orgánem, že chráněná místa pro osoby se zdravotním postižením byla v rámci sdružení stěžovatele a jeho obchodního partnera zřízena dříve než před dobou předpokládanou §78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů tak de facto nebyla čistě meritorními rozhodnutími o tom, zda bude stěžovateli zvýšený příspěvek poskytnut či nikoliv, ale správní orgány se v rámci těchto rozhodnutí zabývaly především otázkou kontinuity či diskontinuity právních vztahů v rámci sdružení, jejíž zodpovězení teprve předchází samotnému rozhodnutí o poskytnutí příspěvku. Takové rozhodnutí proto nelze mít z materiálního hlediska za rozhodnutí, na které dopadá kompetenční výluka dle §14 odst. 5 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 218/2000 Sb.").
3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
5. Podle §78 odst. 3 věty prvé zákona č. 435/2004 Sb. může po uplynutí 12 kalendářních měsíců ode dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo ode dne vymezení chráněného pracovního místa zaměstnavatel v žádosti o příspěvek za následující kalendářní čtvrtletí uplatnit nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nejvýše však o 2 000 Kč měsíčně na jednoho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením.
6. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že výrokem II. rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajská pobočka v Brně ze dne 28. 8. 2013, č. j. MPSV-UP/7876184/13/AIS-ZAM, bylo rozhodnuto o neposkytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za II. čtvrtletí roku 2013 ve výši 253 763,20 Kč podle ustanovení §78 odst. 3 a 8 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 11. 2013, č. j. 2013/58641 - 421, zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Citované rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 36 Ad 60/2013-25, odmítnuta. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je ve smyslu §14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno, a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou. S tímto závěrem se ztotožnil taktéž Nejvyšší správní soud, který shodně dovodil, že na zvýšený příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením se plně uplatní zákonná úprava rozpočtových pravidel, uvedený příspěvek dle §78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. je dotací podle §3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb. a na rozhodnutí o něm se podle §14 odst. 4 tohoto zákona nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je tedy vyloučeno jeho soudní přezkoumání (§14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb.).
7. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby tento závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu se zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak to umožňuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by v jeho věci, nahlíženo individuálně a nikoli obecně, nemělo být rozhodnutí správního orgánu o neposkytnutí zvýšeného příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, když předmětem správního uvážení nebylo, zda stěžovatel splnil "administrativní" podmínky pro přiznání uvedeného příspěvku, nýbrž úvaha o kontinuitě či diskontinuitě právních vztahů v rámci sdružení. Jinými slovy, pokud správní orgán zpochybní splnění jedné ze zákonných podmínek pro přiznání příspěvku, a tento svůj závěr odůvodní právním názorem na otázku "jejíž zodpovězení předchází samotnému rozhodnutí o poskytnutí příspěvku", nepodléhá dle stěžovatele takový právní názor kompetenční výluce dle §14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. Takovému závěru stěžovatele nemůže Ústavní soud přisvědčit. Pokud je samotné rozhodnutí o žádosti o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci podle §14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. vyloučeno ze soudního přezkumu, což ostatně stěžovatel považuje za "zřejmé a rovněž i žádoucí" (podle názoru stěžovatele by se však zřejmě jednalo pouze o situaci, kdy by zjevně bez jakýchkoli pochybností neuplynula doba 12 kalendářních měsíců ode dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa a na závěru správního orgánu by tak nebylo co soudně přezkoumávat), nelze podrobit soudnímu přezkumu shodné rozhodnutí správního orgánu jen proto, že závěr správního orgánu o nesplnění podmínky uplynutí 12 kalendářních měsíců vycházel z úvahy správního orgánu, která je stěžovatelem zpochybňována. Důvody, které správní orgán uvede v odůvodnění svého rozhodnutí, nemohou mít vliv na to, zda se jedná o rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví, či nikoliv. Je tedy nerozhodné, zda se jedná o věc jednoduchou či složitou, zda správní orgán zhodnotil jen zjevné splnění či nesplnění zákonných podmínek, či zda musel jejich splnění právně dovozovat. Rozhodující je pouze skutečnost, zda předmětné rozhodnutí je podle s. ř. s. či jiného zvláštního zákona z přezkumu vyloučeno (§68 s. ř. s.). Tato skutečnost byla v nyní projednávané věci stanovena najisto, k tomu Ústavní soud poukazuje zejména na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
9. Výše uvedené přitom není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Podle článku 36 odst. 2 Listiny platí, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak; z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Uvedené ustanovení tedy představuje limit pro zákonnou úpravu. Pokud by se jednalo o rozhodnutí týkající se základních práv a svobod chráněných ústavními normami i či mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, bylo by jejich vyloučení ze soudního přezkoumání zákonem v rozporu s Listinou. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo, stěžovatel ani ničeho takového netvrdil, pouze uvedl, že je nutno důsledně aplikovat zákaz extenzivního výkladu kompetenční výluky, když v jeho věci "dochází k rozhodování na základě právního názoru, který by však měl být zásadně přezkoumatelný ve správním soudnictví."
10. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené dovozuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu