ECLI:CZ:US:2014:2.US.3360.14.1
sp. zn. II. ÚS 3360/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pantoflíčka, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 10/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností ze dne 20. 10. 2014 a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele, jíž brojil proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 7 VZV 35/2013-487, kterým byla podle ustanovení §79a odst. 4 trestního řádu zamítnuta (opakovaná) žádost stěžovatele ze dne 20. 6. 2013 o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 1.600.000 Kč na jeho bankovním účtu, vedeného u banky GE Money Bank, a.s., k němuž došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování ("SKPV"), expozitura Hradec Králové, ze dne 24. 1. 2013, č. j. OKFK-2839-668/TČ-2012-252301.
3. Předmětná usnesení orgánů činných v trestním řízení byla vydána v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti, resp. již v rámci trestního řízení, které bylo zahájeno na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Hradec Králové, ze dne 11. 12. 2013, č. j. OKFK-2839-1405/TČ-2012-252301, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Ing. J. Přibyla pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že jako vedoucí Odboru informačních a komunikačních technologií státního podniku Lesy České republiky, s. p., v úmyslu opatřit jinému prospěch, záměrně zmanipuloval veřejnou soutěž. Policejní orgán současně pokračuje ve shromažďování důkazního materiálu stran důvodného podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, a to v souvislosti s uzavřením smluv k zadání dalších 25 veřejných zakázek na dodávky služeb a zboží v oblasti informačních technologií v celkové hodnotě 1.136.868.741 Kč bez DPH, přičemž tyto zakázky měly být výrazně předražené, kdy část plateb od státního podniku Lesy České republiky, s.p., ve výši 335.798.367 Kč, vyplacených obchodním společnostem dynn a. s. a TIME IMPORT a. s. jako plnění z uvedených smluv o veřejných zakázkách, byla obratem zasílána na zahraniční bankovní účty dalších společností, přičemž tyto bankovní operace neměly ekonomický důvod a sloužily pouze k zastření původu peněžních prostředků. Část z těchto peněžních prostředků pak dle názoru policejního orgánu měla skončit i na předmětném bankovním účtu stěžovatele, a proto bylo rozhodnuto o zajištění vybraných peněžních prostředků.
4. Stěžovatel se svými procesními podáními opakovaně domáhal zrušení předmětného zajištění peněžních prostředků na svém bankovním účtu, neboť je považoval za nedostatečně odůvodněné, nezákonné, v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení (§2 odst. 4 trestního řádu) a v konečném důsledku i za protiústavní, nepřiměřeným způsobem omezující jeho ústavně garantované vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny).
5. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž jednak podrobně polemizuje s právními závěry orgánů činných v trestním řízení při hodnocení konkrétních skutečností odůvodňujících použití institutu zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele podle ustanovení §79a trestního řádu, které dle jeho názoru nebyly řádným a dostatečným způsobem odůvodněny, jednak opětovně namítá nezákonnost a protiústavnost použitého zajišťovacího institutu, neboť trvá nepřiměřeně dlouhou dobu (déle než rok a půl), aniž by bylo přímo proti němu zahájeno trestní stíhání. Jak sám stěžovatel zdůrazňuje, nepolemizuje s tím, že zajištění finančních prostředků představuje výluku z ochrany vlastnictví, nýbrž právě s dobou jeho trvání, která nemůže být neomezená. "Čím déle zajištění trvá, tím více je třeba uvedenou výjimku posuzovat z hlediska zásady rychlosti trestního řízení. Pokud stále nedošlo ani k zahájení trestního stíhání, je stěžovatel toho názoru, že takto dlouhé zajištění finančních prostředků na účtu koliduje s jeho základním právem vlastnit majetek." Z uvedeného důvodu je stěžovatel toho názoru, že na jeho případ nelze aplikovat závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1396/07 (judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usopud.cz), z něhož také v ústavní stížnosti cituje.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství o jeho žádosti na zrušení zajištění náhradních hodnot. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
8. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013; či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 a tam citovanou judikaturu).
9. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat i kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
10. Jak ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, Ústavní soud v minulosti konstatoval, že při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. Jinými slovy, ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že byly určeny či přímo užity ke spáchání trestného činu nebo jsou výnosem z trestné činnosti, orgán činný v trestním řízení rozhodující o zajištění musí vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele, jakož i na minimalizaci jejích negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob (s čímž souvisí též zájem na případné reparaci pro poškozené trestnou činností), s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví či na podnikání.
11. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž (již poněkolikáté) rozhodoval ve věci žádosti stěžovatele o zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho bankovním účtu podle ustanovení §79a trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že výše předestřené ústavní požadavky a kritéria byly i v nyní projednávaném případě dodrženy.
12. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu, a koneckonců i jemu předcházející usnesení vrchního státního zastupitelství o zamítnutí stěžovatelovy žádosti na zrušení předmětného zajištění peněžních prostředků na jeho bankovním účtu, splňují ony ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jak vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, tak předtím i vrchní státní zastupitelství shodně dospěly k názoru, že policejní orgán ve svém rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele podle ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu podrobně a srozumitelně zdůvodnil, s oporou v provedených vyšetřovacích úkonech (včetně důkazů poskytnutých na základě žádosti o mezinárodní právní pomoc ve věcech trestních s policejními orgány Velké Británie a Švýcarska), jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že zajištěné peněžní prostředky na bankovním účtu stěžovatele mohou být výnosem ze shora uvedené trestné činnosti. Uvedené okolnosti dokonce dle policejního orgánu vzbuzují důvodné podezření, že se sám stěžovatel na jejím páchání aktivně podílel (jednalo se zejména závěry ze znaleckých posudků z oboru ekonomika a z oboru informačních technologií prokazující předražení uvedených zakázek, personální propojení jmenovaných obchodních společností, účast stěžovatele na uzavírání dohod mezi nimi a zejména příchozí platby v řádech milionů korun na bankovní účet stěžovatele, jež původně odházely z účtu jmenovaných obchodních společností). Takto předestřené a důkazy podložené konkrétní skutečnosti proto vrchní soud i vrchní státní zastupitelství shledaly důvodnými pro další trvání zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, což dle Ústavního soudu také řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Takový postup dle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nachází mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení.
13. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že v nyní projednávaném případě použití institutu zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele ze strany orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku došlo k dočasnému omezení možnosti stěžovatele disponovat s určitými (nikoliv se všemi) peněžními prostředky a tedy k omezení jeho vlastnického práva, dostálo výše předestřenému požadavku přiměřenosti (proporcionality), a to i s přihlédnutím k onomu časovému aspektu. S námitkou stěžovatele, že jeho použití je nepřiměřené, jelikož usnesení o něm bylo vydáno před více než rokem a půl (dne 24. 1. 2013), se Ústavní soud neztotožňuje, neboť na onen časový aspekt nelze nahlížet izolovaně, aniž by bylo přihlédnuto k dalším klíčovým okolnostem nyní posuzovaného trestního řízení.
14. Při hodnocení přiměřenosti (včetně délky trvání) omezení vlastnických práv stěžovatele z důvodu použití majetkového zajišťovacího institutu ze strany orgánů činných v trestním řízení je předně nezbytné vzít v úvahu rovněž velmi složitý a komplikovaný charakter (včetně přítomnosti přeshraničního prvku) a také závažnost samotné vyšetřované hospodářské trestné činnosti, kterou měla být způsobena škoda ve výši desítek, příp. stovek milionů korun. To se logicky projevuje i v komplikovaném průběhu samotného vyšetřování předmětné trestné činnosti, kdy si nadto orgány činné v trestním řízení musely vyžádat pomoc od policejních orgánů v zahraničí, kde mají sídlo inkriminované obchodní společnosti, resp. kde se nachází sídlo banky, v níž mají své účty. Dále je třeba zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení k zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele nepřistupovaly mechanicky, neboť při rozhodování o jeho použití zřetelně vážily, zda vůbec a případně ve vztahu ke kterým peněžním prostředkům na bankovním účtu stěžovatele lze dovodit podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti (viz zkoumání jejich původu a mapování platebních transakcí na předmětných bankovních účtech). Proto také, jak již bylo výše rekapitulováno, orgány činné v trestním řízení na bankovním účtu stěžovatele zajistily pouze část finančních prostředků, a to ve výši 1.600.000 Kč.
15. Ve všech uvedených okolnostech se nyní projednávaný případ stěžovatele zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky jeho trvání (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu (srov. např. výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07). Jednalo se tak o případy, kdy v samotném průběhu trestního řízení docházelo k neodůvodněným průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení, když od jeho zahájení nedošlo v podstatě k žádnému posunu ve vyšetřování předmětné trestné činnosti a tedy ani k posunu směrem k potvrzení či naopak vyvrácení podezření, že zajištěné majetkové hodnoty měly jakoukoliv souvislost s vyšetřovanou trestnou činností, což v nyní projednávaném případě stěžovatele s ohledem na dosavadní průběh vyšetřování předmětné trestné činnosti konstatovat nelze. V tomto ohledu lze tedy souhlasit se stěžovatelem, že závěry, vyplývající z jím citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1396/07, na jeho případ skutečně nedopadají.
16. Dále Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že pro použití majetkového zajišťovacího institutu není rozhodné, zda přímo vůči osobě, jejíchž majetkových hodnot se dotýká, bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti, jak namítá stěžovatel. Majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. V praxi totiž mohou nastat situace, kdy přímo stíhaná nebo třetí osoba pod hrozbou trestního stíhání nebo zajištění majetku v trestním řízení provede zastírací majetkové dispozice (tzv. vyvedení majetku) tak, aby případné zajištění dopadlo na co nejmenší majetek, který byl určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl užit nebo je výnosem z trestné činnosti, čímž by došlo ke zmaření jednoho z legitimních cílů jeho užití, kterým je snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností. Tím ovšem není nijak dotčena výše předestřená povinnost orgánu rozhodujícího o zajištění důkladně vážit a zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti uložení takového opatření, omezujícího základní práva dotčeného jednotlivce, obzvláště v případech, kdy je zajišťován majetek osoby odlišné od osoby trestně stíhané.
17. Výše uvedený názor lze ostatně podpořit i argumentem a maiori ad minus, a to s odkazem na ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku, upravující podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, které rovněž, dokonce výslovně předvídá možnost uložit takové opatření ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), pokud byla prokázána její spojitost s předmětnou trestnou činností, a to bez ohledu na skutečnost, že přímo nenáleží pachateli této trestné činnosti.
18. Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vybočilo z ústavněprávního rámce a jeho postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu