ECLI:CZ:US:2014:2.US.3362.14.1
sp. zn. II. ÚS 3362/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Smýkala, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2014, č. j. 10 As 151/2014-33, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 2 odst. 2 a 3, v článku 3 odst. 3, v článku 7 odst. 1, v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel má dále za to, že napadená rozhodnutí taktéž zasáhla do jeho práv zaručených článkem 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky, a článkem 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že plná moc není rozhodná pro vznik samotného zastoupení, neboť to vzniká smlouvou mezi zmocněncem a zmocnitelem. Takové tvrzení Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatele v rozporu s jeho základními právy, neboť je mu vnuceno uzavření smlouvy proti jeho svobodné vůli na základě nikoli prokázané, ale presumované vůle. Taktéž správní orgány obou stupňů v rozporu se zákonem nereflektovaly skutečnost, že na plné moci absentuje originál podpisu, jakož i skutečnost, že "neautorizovanou kopii" nepředložil správnímu orgánu prvního stupně stěžovatel, ale odlišná osoba, nelze tedy dovodit, že jde o projev vůle stěžovatele. Stěžovatel považuje za zjevné, že k uzavření smlouvy o právním zastoupení nedošlo, proběhlo pouze jednání o smlouvě a předání "právně nezávazných" dokumentů pro vnitřní potřebu mezi stěžovatelem a společností FLEET Control, s. r. o. Stěžovatel upozorňuje, že společnost FLEET Control, s. r. o., nebyla soudem vyslechnuta, stěžovatel proto navrhuje, aby tento důkaz provedl Ústavní soud. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má stěžovatel za překvapivé, neboť se nevypořádalo s předchozí konstantní judikaturou, která nepožaduje procesní aktivitu obviněného vůči správnímu orgánu. Závěrem stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že orgány veřejné moci zasílaly úřední písemnosti a svá rozhodnutí společnosti FLEET Control, s. r. o., a nikoliv účastníkovi řízení, došlo k nepřípustnému úniku osobních údajů stěžovatele.
3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
5. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 26. 11. 2012, č. j. 24143/OD-P/12, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Uvedeného přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 18. 9. 2012 ve 21:59 hod. jel v ulici Táborská v obci Karlovy Vary motorovým vozidlem zn. Audi A4 ve směru na Ostrov rychlostí 144 km/hod (po odečtení tolerance ± 3% z naměřené rychlosti), čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost v daném úseku (70 km/hod) o 74 km/hod. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 22. 5. 2013, čj. 1004/DS/13-4. Proti tomuto rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji usnesením ze dne 30. 6. 2014, čj. 17 A 44/2013-48, jako podanou opožděně odmítl. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že Krajský soud v Plzni pochybil, když odmítl jeho žalobu jako podanou po lhůtě stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel má naopak za to, že podal žalobu v uvedené zákonné lhůtě, jejíž počátek odvozuje od okamžiku, kdy se o rozhodnutí vydaném ve správním řízení "náhodou" dozvěděl. Veškeré úkony správních orgánů obou stupňů vůči společnosti FLEET Control, s. r. o., včetně doručování písemností, považuje stěžovatel za neúčinné, neboť originál plné moci vystavené stěžovatelem této společnosti se nikdy nedostal do sféry správního orgánu.
7. Nejvyšší správní soud stěžovateli v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na svou judikaturu vyložil, že pro doložení oprávněnosti zastoupení postačí předložení kopie plné moci, jak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel společnosti FLEET Control, s. r. o., plnou moc udělil, nelze přisvědčit jeho tvrzení, že by mu v rozporu s jeho právy bylo vnucováno uzavření smlouvy proti jeho svobodné vůli. Pokud stěžovatel namítá, že posléze ztratil důvěru ve společnost FLEET Control, s. r. o., a nepředložil proto správnímu orgánu originál plné moci, nepovažuje takový jeho postup vůči správnímu orgánu Nejvyšší správní soud za postačující. S tímto závěrem se Ústavní soud shoduje a souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že bylo na stěžovateli, aby vyvinul aktivitu směřující vyrozumění správního orgánu o tom, že si nepřeje, aby jej jmenovaná společnost zastupovala. Takovým postupem by zároveň zabránil tomu, aby nedošlo, jak uvádí v ústavní stížnosti, k zasílání písemností obsahujících jeho osobní údaje osobě, kterou ve skutečnosti (jak je přesvědčen) k zastupování nezmocnil. Pokud tak neučinil, a spoléhal na informace společnosti FLEET Control, s. r. o. o neúčinnosti zastoupení v případě absence předložení originálu plné moci správnímu orgánu, a od doby 3. 10. 2012, kdy mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku, do dne 22. 5. 2013, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího správního orgánu, byl naprosto nečinný, nemůže nyní úspěšně napadat právní účinky zastoupení vzniklého na základě jím udělené a společností FLEET Control, s. r. o., správnímu orgánu předložené (byť v kopii) plné moci. Navrhuje-li stěžovatel, aby Ústavní soud provedl dokazování výslechem jednatele společnosti FLEET Control, s. r. o., konstatuje Ústavní soud, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze z hlediska dotčení ústavními zákony zaručených základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni podústavního práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
8. Jakkoli stěžovatel považuje "být nečinný" za své právo, lze konstatovat, že taková nečinnost, kterou stěžovateli nikdo neupírá, může mít pro něj, ať již za situace, kdy si byl vědom svého zastoupení společností FLEET Control, s. r. o., či nikoli, negativní následky. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i ve správním řízení plně platí zásada "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. Taktéž soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatel, který byl řádně uvědomen o zahájení přestupkového řízení, je osobou, která byla již vícekrát účastníkem správního řízení v oblasti dopravních přestupků, kdy mu bylo několikrát řidičské oprávnění pozastaveno nebo odebrán řidičský průkaz, a musel tedy mít povědomí o způsobu vedení tohoto typu správního řízení.
9. Ústavní soud proto konstatuje, že v projednávané věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni o opožděnosti žaloby z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Správní soudy, zejména pak v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud, zcela jasně a srozumitelně vysvětlily, v čem stěžovatel při realizaci svého práva pochybil. Orgány veřejné moci tak dospěly na základě svých řízení ke správným závěrům, nezkrátily stěžovatele v jeho zaručených právech, a proto Ústavní soud nemá sebemenší důvod posoudit ústavní stížnost jinak, než jako zjevně neopodstatněnou.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu