ECLI:CZ:US:2014:2.US.3424.14.1
sp. zn. II. ÚS 3424/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bakeše, zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 10. 2012, č. j. 18 Co 482/2012-165, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2014, č. j. 21 Cdo 2705/2013-205, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 29. 10. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva, jakož i některé ústavněprávní principy. Konkrétně měl být porušen zákaz diskriminace ve smyslu čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále soudy údajně porušily princip zákonnosti ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jejich rozhodnutími prý došlo rovněž k zásahu do stěžovatelovy důstojnosti chráněné čl. 10 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku bylo stěžovateli rovněž odepřeno právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), podle něhož zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď mj. z důvodu "[...] stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách". Zamítavé rozhodnutí prvostupňového soudu bylo odvolacím soudem rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrzeno a dovolání stěžovatele bylo následně odmítnuto shora označeným usnesením Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatel (pracovním zařazením dělník pro třídění odpadu) v ústavní stížnosti uvádí, že byl jeden rok v pracovní neschopnosti. Během této doby byl na pracoviště stěžovatele přijat jiný pracovník s pracovní smlouvu na dobu určitou. Ta mu byla ale později změněna na dobu neurčitou, přestože bylo zřejmé, že tím dochází k obsazení místa stěžovatele. Po návratu stěžovatele z pracovní neschopnosti mu pak byla dána výpověď pro nadbytečnost; na pracovišti došlo k reorganizaci a snižování počtu pracovníků. Deklarovanou organizační změnu však stěžovatel považuje pouze za zástěrku, jak se ho zbavit.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel ve svém líčení skutkových okolností zcela nezohledňuje (současně však ani nepopírá) zjištění učiněná obecnými soudy. Po dobu pracovní neschopnosti přijal stěžovatelův zaměstnavatel (Technické služby Chrudim 2000, s. r. o.) nového zaměstnance, a to s pracovním poměrem nejprve na dobu určitou, která byla později změněna na dobu neurčitou. Přitom důvodem pro přijetí zaměstnance nebyla jen pracovní neschopnost stěžovatele, ale také nárůst tržeb na sběrném dvoře. Oproti původnímu stavu zde totiž byla práce převážně pro tři zaměstnance (původně zde pracoval jen stěžovatel se svým kolegou). Ze strany města Chrudim však posléze došlo ke snížení rozpočtu o 27%, což vyvolalo nutnost organizačních změn a snížení pracovních míst o jedno. Stěžovatelův zaměstnavatel se tuto situaci snažil řešit tak - což uvádí koneckonců i samotný stěžovatel v ústavní stížnosti - že prostředky na mzdy začal čerpat i z rozpočtové položky "čištění" (u které naopak došlo k navýšení prostředků). To však vyžadovalo rozšíření pracovní náplně i místa výkonu práce zaměstnanců. Stěžovatel ale návrh, aby jeho pracovní smlouva byla rozšířena ještě o práci dělníka při úklidu města, opakovaně nepřijal. Jak na základě této skutečnosti přiléhavě poznamenal v napadeném rozsudku krajský soud, mohl se tento postoj stěžovatele "projevit ,ve výběru? nadbytečného pracovníka [pro] přijaté organizační změny žalovaného." Nicméně pro závěr, že provedená organizační změna je jen účelovým obcházením zákona, to samo o sobě nedostačuje.
7. Lze tak souhrnně konstatovat, že pokud v nyní projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že postup zaměstnavatele stěžovatele odpovídal ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, je tento právní názor ústavně konformní, neboť na straně zaměstnavatele nebyly zjištěny znaky svévole či jiného excesu, který by ve svých důsledcích měl Ústavní soud vést ke kasačnímu rozhodnutí vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí jsou také dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodněna a jsou opřena o zjištěný skutkový stav, který stěžovatel nerozporuje.
8. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu