ECLI:CZ:US:2014:2.US.3487.14.1
sp. zn. II. ÚS 3487/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 5 Afs 62/2013-45, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 Af 19/2012-72, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 7. 12. 2011, č. j. MMB/0457956/2011, a proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Židenice ze dne 10. 10. 2011, č. j. VHP/9/2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a Úřadu městské části Brna, Brno - Židenice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených správních rozhodnutí a rozsudků, kterými soudy zamítly žalobu a kasační stížnost stěžovatele ve věci odmítnuté žádosti o vrácení vratitelného přeplatku podle ustanovení §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen "daňový řád"), vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle ustanovení §10a zákona České národní rady č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a podle obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Výše inkriminovaného poplatku dosáhla za období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 částky 195.000 Kč.
2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a dále práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásah do uvedených práv stěžovatel spatřuje zaprvé ve skutečnosti, že správní soudy rozhodovaly na základě nekompletního správního spisu, neboť z jím podaných ohlášení s výhradou plyne kvalifikovaný nesouhlas se zpoplatněním jím provozovaných zařízení (zároveň tato ohlášení považuje za žádosti o vydání platebního výměru), což soudy nevzaly při svém rozhodování v potaz a rozhodovaly zcela formalisticky, když bez zhodnocení náležitých podkladů a provedení navrhovaných důkazů dospěly k chybnému závěru, že své výhrady sdělil až v žádosti o vrácení vratitelného přeplatku ze dne 1. 9. 2011. V tomto postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení principu denegatio iustitiae, zákazu libovůle a práva na legitimní očekávání. Dále stěžovatel namítá, že se správní orgány ani správní soudy nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatel dále vytýká, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčen, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že v daném případě daňový řád nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Postup správce daně tedy zakládal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel též poukazuje na to, že žádný právní předpis neopravňuje Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení a poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti dále obsáhle rozvádí a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky obecných soudů a jim předcházející rozhodnutí správních orgánů.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavnímu soudu je z jeho činnosti dobře známo, že stěžovatel vede celou řadu obdobných správních řízení, řízení před správními soudy a rovněž podal celou řadu ústavních stížností, které jsou jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek v podstatě totožné. Ústavní soud však i v nyní projednávané věci považuje svoje předchozí rozhodnutí za dostatečná pro vysvětlení důvodů, proč neshledává v jednotném postupu správních soudů i v nyní napadených rozhodnutích stěžovatelem namítaná pochybení. Proto bez dalšího z důvodu úspornosti odkazuje na předchozí rozhodnutí, která ostatně jsou stěžovatelovi dobře známa, vydaná například pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. II. ÚS 3440/13 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz/).
6. Pokud stěžovatel uvádí, že stávající skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné od okolností řešených v předchozích usneseních Ústavního soudu a za zásadní odlišnost přitom pokládá, že v nyní vedeném řízení včasně uplatnil námitku, že správce daně je povinen vydat platební výměr, musí Ústavní soud konstatovat, že tato okolnost nemůže nic zvrátit na zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti. Z obsahu napadených soudních rozhodnutí se totiž podává, že soudy se tímto argumentem stěžovatele řádně zabývaly (mj. i s ohledem na dopad rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 68/2012) a na základě obsahu správního spisu dospěly k závěru, že poplatník (stěžovatel) ve stanovené lhůtě kvalifikovaným způsobem nesdělil své pochybnosti správci místního poplatku a o vydání platebního výměru nepožádal, a proto (i s ohledem na závěry rozšířeného senátu) nelze jeho poplatkovou povinnost považovat za spornou. Ústavní soud proto musí konstatovat, že předestřená námitka stěžovatele je pouze polemikou se skutkovými (a z nich vyvozenými právními) závěry obecných soudů, k jejichž přezkumu však není Ústavní soud povolán, obzvláště za situace, kdy odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přesvědčivá a nikterak se z nich nepodává, že by soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jak tvrdí stěžovatel.
7. Ve věci ostatních námitek stěžovatele pak Ústavní soud odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, neboť předmětná argumentace je totožná s argumentací stěžovatele předestřenou v dříve projednávaných a výše citovaných případech.
8. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu