ECLI:CZ:US:2014:2.US.369.14.1
sp. zn. II. ÚS 369/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, se sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2012, č. j. 16 T 1/2012-129, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, č. j. 5 To 48/2013-459, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 16 T 1/2012, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v jeho trestní věci došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv zakotvených v článku 1 a článku 2 odst. 3 Ústavy, v článku 2 odst. 2, článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2, článku 38 odst. 1, článku 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby z tohoto důvodu uvedená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť představují "vážnou hrozbu", že stěžovatel bude výkonem trestu odnětí svobody zbaven osobní svobody jiným způsobem, než stanoví zákon, resp. přímo v důsledku nezákonného postupu spočívajícího v tom, že veřejné zasedání před Vrchním soudem v Praze proběhlo bez stěžovatelova obhájce, ač šlo o věc nutné obhajoby.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 T 15/2009, a sp. zn. 16 T 1/2012, se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 27. 12. 2012, č. j. 16 T 1/2012-129, shledal stěžovatele vinným zločinem podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle ustanovení §23 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že - stručně řečeno - na základě předešlé dohody v úmyslu obohatit se dával společně s J. H. ústní pokyny M. N., aby jménem společnosti Autospol K + K, a. s. (dále též "Autospol"), objednávala a odebírala zboží a služby, ač si všichni byli vědomi, že Autospol nebude schopen ve lhůtě splatnosti ani později dostát svým závazkům vůči dodavatelům zboží a služeb, čímž jim způsobili škodu v celkové výši 14 053 894,65 Kč. Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2013, č. j. 5 To 48/2013-459, stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vrchnímu soudu vytýká, že dne 2. 10. 2013 ve 13:00 hod. provedl veřejné zasedání o odvolání stěžovatele bez přítomnosti stěžovatelova obhájce, ač se jednalo o věc, v níž byla obhajoba nutná, a stěžovatel na přítomnosti svého obhájce trval. K tomu stěžovatel vysvětluje, že se dne 1. 10. 2013 podáním zaslaným do datové schránky vrchního soudu vzdal svých obhájců postupem podle ustanovení §36b odst. 2 trestního řádu s tím, že se bude nadále obhajovat sám, přičemž následujícího dne z důvodu procesní opatrnosti originál podání předložil i na podatelně vrchního soudu a také tam v 10:27 hod. vzal zpět toto prohlášení o vzdání se obhájců. Stěžovatel vrchní soud kritizuje, že vycházel z listin předložených předchozího dne a dodává, že není v jeho možnostech ovlivnit, aby se předmětné dokumenty dostaly k příslušnému trestnímu senátu za dvě a půl hodiny. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla doručena obžaloba, a oproti vrchnímu soudu je názoru, že nelze dospět k závěru, že s ohledem na okolnosti řízení je možno usoudit, že stěžovateli obžaloba doručena byla. Porušení práva na obhajobu shledává také v okolnosti, že předvolání k prvnímu hlavnímu líčení na úterý 12. 4. 2011 převzal teprve v pátek 8. 4. 2011, následkem čehož nebyla zachována lhůta k přípravě na hlavní líčení. Stěžovatel je přesvědčen, že Mgr. Ondřej Vítů, který nahradil předsedu senátu JUDr. Daniela Prouzu, jenž byl delegován na stáž, nebyl náhradníkem podle rozvrhu práce a tedy ani stěžovatelovým zákonným soudcem. Přísedící nemohou být voleni podle zásady "kdo má právě čas", pročež účastí u hlavního líčení dne 15. 3. 2011 se stali zákonnými soudci také přísedící Anna Franková a Ing. Jiří Kraus, jejichž delegace k této věci se stala definitivní a neměnná, a proto přísedící Marie Frouzová, Anna Franková a Jaroslava Sýkorová účastnící se hlavního líčení konaného dne 12. 4. 2011 nebyly zákonnými soudci. Stěžovatel je též názoru, že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy účelově, aby nenarušovaly konstrukci, kterou si soud vytvořil. K získání výpovědi svědka Martina Jordy, který dlouhodobě pobývá v Dominikánské republice, se nabízejí technické prostředky, místo pobytu svědka Michaela Duse v České republice je známo a tento svědek je běžně dosažitelný, způsobená škoda měla být vyčíslena znaleckým posudkem z oboru ekonomiky a účetnictví a nikoli aritmetickým součtem nezaplacených faktur. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že důkazy získané při prohlídce nebytových prostor společnosti ZALSAN, a. s., při šetření trestné činnosti Luďka Schejbala nelze použít v řízení proti stěžovateli. Stěžovatel má za to, že v důsledku vyloučení jeho věci k samostatnému projednání bylo v době rozhodování o ní již rozhodnuto předem a tím porušen princip presumpce neviny, neboť už byl znám názor krajského i vrchního soudu ohledně viny ostatních spoluobžalovaných, jejichž trestná činnost je se stěžovatelovou provázána, avšak stěžovatel nemohl závěr soudů ovlivnit svými vyjádřeními a důkazními návrhy. Konečně stěžovatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, protože všechny skutečnosti vyvolávající pochybnost o jeho vině byly účelově vykládány k jeho tíži a skutečnostem v jeho prospěch "nebyl dán průchod".
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel převážně pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim většinou adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Jedná se zejména o námitku nedoručení obžaloby, nedodržení lhůty k přípravě na hlavní líčení, práva na zákonného soudce a neprovedení navržených důkazů, s nimiž se krajský soud (srov. str. 19 a 21 rozsudku) a vrchní soud (srov. str. 3 -5 usnesení) náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
9. Jen stěžovateli na vysvětlení Ústavní soud dodává, že předseda krajského soudu postupoval v souladu s ustanovením §44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, když stěžovatelovu věc přidělil novému předsedovi senátu Mgr. Vítů z důvodu odchodu předsedy senátu JUDr. Prouzy na dlouhodobou stáž na Ministerstvo spravedlnosti, kterému tak bránila překážka dlouhodobé povahy v projednání stěžovatelovy trestní věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů. V takové situaci není vyloučeno z důvodu rovnoměrného rozdělení pracovní zátěže věci přidělené původnímu předsedovi senátu rozdělit spravedlivě mezi více zbylých předsedů senátu.
10. K námitce neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů se patří uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006, N 208/43 SbNU 323). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339). Důkazy navržené stěžovatelem nelze hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť krajský soud jejich neprovedení pečlivě odůvodnil poukazem na jejich nadbytečnost.
11. Článek 40 odst. 3 Listiny a článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy zakládají obviněnému právo hájit se sám nebo prostřednictvím obhájce. Evropský soud pro lidská práva (dále též "Evropský soud") v tom směru shledal podstatným, aby obviněný byl schopen uplatnit svoji obhajobu náležitým způsobem a v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Rozhodnutí, zda povolit obviněnému hájit se osobně nebo mu ustanovit obhájce, ponechává vlastnímu uvážení jednotlivých států, které ze své pozice lépe než Evropský soud zvolí vhodné prostředky k zajištění práva obhajoby (srov. rozsudek Evropského soudu ve věci Correia de Matos proti Portugalsku ze dne 15. 11. 2001, č. 48188/99, oddíl C). Dodal, že právo na obhajobu prostřednictvím obhájce, které je právem zásadním mezi právy utvářejícími pojem spravedlivého procesu a které zabezpečuje účinnost ostatních záruk předvídaných článkem 6 Úmluvy, představuje klasický příklad takových práv, u nichž se vyžaduje zvláštní ochrana standardu "vědomého a rozumného vzdání se práva". To však nevylučuje, aby se obviněný poté, co byl poučen o svých právech, platně vzdal svého práva (srov. rozsudek ve věci Pischalnikov proti Rusku ze dne 24. 9. 2009 č. 7025/04, bod 78).
12. Co do tvrzené nutnosti obhajoby stěžovatele advokátem v odvolacím řízení je třeba upozornit na skutečnost, že ustanovení §36b odst. 2 trestního řádu umožňuje vzdání se obhájce v některých případech, v nichž je jinak trestním řádem požadována obhajoba prostřednictvím obhájce. Je tomu tak proto, že není dán věcný důvod, aby bylo nezbytné v určitých případech nutit obviněného nebo odsouzeného nechat se proti své vůli zastupovat obhájcem; je-li obviněný nebo odsouzený dostatečně způsobilý hájit se sám, v efektivním uplatňování práva na obhajobu mu nebrání žádné faktické překážky a nejedná-li se o případy, kdy je výkon obhajoby kvalifikovaným obhájcem odůvodněn závažností hrozící sankce (výjimečností trestu), je možné se obhájce vzdát [srov. důvodová zpráva k zákonu č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bod 9]. Vzhledem k závažnosti tohoto kroku je vyžadována účast obhájce při něm a předchozí porada obviněného s obhájcem. Jestliže se tedy stěžovatel po zralé úvaze a za splnění všech zákonných podmínek, vzdal svých obhájců, učinil tak platně a otevřela se mu cesta k tomu, aby se obhajoval sám v souladu s výše předestřenými judikatorními závěry Evropského soudu. Okolnost, že originál prohlášení o vzdání se obhájců předložil stěžovatel podatelně vrchního soudu v den konání veřejného zasedání v 10:25 hod. a v 10:27 hod. předložil zpětvzetí tohoto prohlášení, spojeného s žádostí o odročení veřejného zasedání z důvodu termínové kolize s jiným jednáním jeho obhájce, vykazuje znaky obstrukčního jednání, kterému nelze poskytnout ochranu. S ohledem na to, jakož i na skutečnost, že byly splněny podmínky pro osobní obhajobu stěžovatele bez účasti obhájce, dospěl Ústavní soud k závěru, že nebylo porušeno jeho právo na obhajobu.
13. Je-li řízení proti některému z obviněných vyloučeno k samostatnému projednání z důvodu urychlení řízení podle ustanovení §23 odst. 1 trestního řádu, je jedno z řízení obvykle skončeno dříve a soud se tedy v takto vymezeném rozsahu vysloví k otázce viny ostatních spoluobžalovaných. Tím však nebyla otázka viny stěžovatele nezvratně prejudikována, protože ji soud posuzoval teprve ve vyloučeném řízení na podkladě individuálních okolností stěžovatelovy trestní věci, jeho vyjádření, námitek a důkazních návrhů, které mohly vést k odlišnému závěru o vině než v případě ostatních spoluobžalovaných.
14. Použití listin, získaných při prohlídce kancelářských prostor stěžovatele v jiné trestní věci, nelze pro dokazování v přezkoumávané věci vyloučit, protože opak by vedl k nepřijatelnému závěru, že jakmile byla zajištěna věc při prohlídce jiných prostor v určitém trestním řízení, stala by se automaticky důkazně nepoužitelnou v jiném.
15. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu