ECLI:CZ:US:2014:2.US.3706.13.1
sp. zn. II. ÚS 3706/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Bičiště, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem se sídlem Lázeňská 15, 405 01 Děčín II, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. května 2012 č. j. 19 C 27/2011-183, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2013 č. j. 9 Co 1127/2012-215 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2013 č. j. 22 Cdo 1372/2013-239, za účasti 1) Okresního soudu v Děčíně, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 22. května 2012 č. j. 19 C 27/2011-183 Okresní soud v Děčíně vypořádal společné jmění účastníků tak, že žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") přikázal do výlučného vlastnictví bytovou jednotku č. X1 v budově č. p. X2 v D. na pozemku p. č. X3 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 906/14491 a spoluvlastnickým podílem k pozemku p. č. X3 o velikosti 906/14491 (dále jen "bytová jednotka"), vše v k. ú. Podmokly a obci D., a osobní automobil Škoda Octavia (výrok pod bodem I.). Žalovanému soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 876.941,- Kč (výrok pod bodem II.). Ve výrocích pod body III. a IV. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. ledna 2013 č. j. 9 Co 1127/2012-215 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I. tak, že žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví zůstatek na účtu žalobkyně u Penzijního fondu České pojišťovny a. s. ve výši 89.336,85 Kč a žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví kromě bytové jednotky č. X1 v budově č. p. X2 v D. na pozemku p. č. X3 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 906/14491, spoluvlastnického podílu k pozemku p. č. X3 velikosti 906/14491 a osobního automobilu Škoda Octavia i spoluvlastnický podíl na pozemku p. č. X4 o velikosti 906/14491 v k. ú. Podmokly a obci D., zůstatek na vkladní knížce na jméno žalovaného u České spořitelny, a. s. ve výši 17.581,54 Kč, zůstatek na účtu stavebního spoření žalovaného u Stavební spořitelny Wüstenrot ve výši 8.509,- Kč, zůstatek na účtu stavebního spoření žalovaného u Stavební spořitelny Wüstenrotb ve výši 143.960,- Kč, zůstatek na účtu životního investičního pojištění žalovaného u Generali pojišťovny a. s. ve výši 43.934,- Kč a zůstatek na účtu žalovaného u Penzijního fondu Komerční banky a. s. ve výši 149.234,- Kč (výrok pod bodem I. a/ rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I. b/ rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku pod bodem IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil účastníkům zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Děčíně náklady řízení zálohované státem, každému 2.940,- Kč (výrok pod bodem I. c/ rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. září 2013 č. j. 22 Cdo 1372/2013 - 239 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení překvapivě konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na vyřešení právní otázky, zda a co žalovaný ze svého vynaložil na společný majetek (bytovou jednotku), že realizace zápočtů vnosů nebyla v řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím navrhována, a soudy se proto touto otázkou vůbec nezabývaly. Toto stanovisko je však pro stěžovatele zcela překvapivé, neboť jak vyplývá z protokolů ze soudních jednání, před Okresním soudem v Děčíně dne 2. srpna 2011, dne 11. října 2011, dne 19. března 2012, dne 15. května 2012 a písemného vyjádření k žalobě ze dne 13. dubna 2011, byla otázka zápočtů vnosů opakovaně řešena.
Stěžovatel je toho názoru, že při vypořádání společného jmění manželů po rozvodu, zejména pak bytové jednotky, soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou k ust. §149 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ale vycházely z toho, že podíly na společném jmění jsou stejné. Bytová jednotka byla sice přikázána do výlučného vlastnictví stěžovatele s tím, aby své bývalé manželce na vyrovnání podílu zaplatil finanční částku 876 941,00 Kč, soudy ale vůbec nepřihlédly k tomu, že bytovou jednotku začal stěžovatel svépomocí stavět od května 1974 s termínem dokončení 12/1976, ještě jako svobodný. Stěžovatel uvádí, že odpracoval celkem 3 250 hodin a na výstavbě bytové jednotky mu pomáhal i jeho otec. Za daných okolností se proto žalobkyně žádným způsobem nepodílela na získání předmětné bytové jednotky, tudíž se ani nezasloužila o její nabytí. Stěžovatel má zato, že přisouzený vypořádací podíl z bytové jednotky odporuje citovanému ustanovení obč. zákoníku i rozhodnutím Nejvyššího soudu i dobrým mravům, neboť pouhým podpisem smlouvy o převodu družstevní bytové jednotky, žalobkyně získala 1/2 hodnoty této bytovky. Při vypořádání společného jmění manželů měly podle stěžovatele oba soudy postupovat podle ust. §149 odst. 2, odst. 3 obč. zák., neboť podle ust. §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen uhradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stěžovatel dále poukazuje na ust. §149 odst. 3 obč. zák., kde je stanoveno, že při vypořádání se přihlédne k potřebám nezl. dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při vypořádání je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Bytovou jednotku, kterou soud určil, že patří do společného jmění manželů, stěžovatel pořídil ze svého, svým vlastním přičiněním, tudíž rozhodnutí krajského soudu je zcela v rozporu s ust. §149 odst. 3 obč. zák., a dále pak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2027/2010, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010, sp. zn. 22 Cdo 2735/2007. Uvedená bytová jednotka se dostala do společného jmění smlouvou o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, při podpisu této smlouvy dne 3. února 1997. V tuto dobu měla bytová jednotka hodnotu 509 100,- Kč. Okresní soud i soud odvolací však k těmto skutečnostem nepřihlédly a neaplikovaly stávajících judikaturu v této věci, zejména pak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2036/2008.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V souzené věci stěžovatel namítá, že Okresní soud v Děčíně se při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů nezabýval tím, co ze svého stěžovatel vynaložil na společný majetek (bytovou jednotku). Z přiloženého spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatel tuto námitku ve svém odvolání uplatnil. V podaném odvolání stěžovatel okresnímu soudu vytknul pouze to, že do společného jmění manželů zahrnul bytovou jednotku se spoluvlastnickým podílem na budově a pozemku, přestože stěžovatel v řízení prokázal, že byl výlučným členem družstva a nájemcem bytu před sňatkem s žalobkyní a k uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky do vlastnictví obou účastníků došlo pouze proto, že k převodu podle zákona č. 42/1992 Sb., družstvo přistoupilo až v době, kdy již byli manželi. Předmětem vypořádání proto podle stěžovatele může být pouze částka, zaplacená družstvu ze společných prostředků v souvislosti s převodem.
Krajský soud v Ústí nad Labem se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že bytová jednotka náležela do společného jmění účastníků. Předmětem společného majetku se však podle odvolacího soudu nestala vydržením, ale na základě smlouvy o převodu této jednotky do vlastnictví účastníků. V této souvislosti odvolací soud poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010, ve kterém Nejvyšší soud - oproti závěrům přijatým v rozsudku téhož soudu sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, z něhož vycházel okresní soud - dospěl k závěru, že smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manželi jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ust. §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů. Odvolací soud zdůraznil, že z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví, je rozhodující vůle obou manželů. Uzavřou-li tedy (jinak bezvadnou) smlouvu o převodu bytové jednotky oba manželé a projeví-li tak vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, namísto toho, aby ji do svého vlastnictví nabyl pouze ten z manželů, který je členem družstva, jenž je výlučným majitelem tímto převodem transformované majetkové hodnoty (členských práv a povinností), nabudou bytovou jednotku oba manželé do svého společného jmění manželů. Tak se také stalo v předmětné věci. Smlouva, kterou provedl okresní soud důkaz, uvedl odvolací soud, má všechny náležitosti platného dvoustranného právního úkonu, týkajícího se převodu vlastnictví k nemovitosti. Krajský soud dovodil, že bytová jednotka byla převedena do vlastnictví obou účastníků, kteří tuto smlouvu podepsali a jak sám žalovaný v řízení (jednání z října 2011) uvedl, po celé manželství byl přesvědčen, že vlastníky bytu jsou oba a před žalobkyní to tudíž nikdy nezpochybňoval a až v rámci řešení o vypořádání se tato otázka mezi nimi objevila. Protože z vyložených důvodů je třeba považovat bytovou jednotku s podílem na společných prostorách domu za majetek, náležející do společného jmění, získaný účastníky podle smlouvy z 3. února 1997, pak do tohoto majetku dle krajského soudu patří nejen podíl na pozemku p.č. X3, ale rovněž jejich spoluvlastnický podíl na pozemku p.č. X4, protože smlouvu o bezúplatném převodu tohoto podílu uzavřeli účastníci dne 29. března 2006 jako spoluvlastníci bytové jednotky, tj. zcela v souladu se zákonem.
Uvedeným závěrům Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Především je třeba poukázat na to, že stěžovatel ve své argumentaci směšuje dvě otázky, a to jednak otázku nabytí vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, a dále otázku, co stěžovatel ze svého vynaložil na společný majetek, tedy konkrétně na předmětnou bytovou jednotku. Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka vlastnictví předmětné bytové jednotky byla před obecným soudy dostatečně přesvědčivě vyřešena. Pokud se stěžovatel domníval, že se okresní soud druhou otázkou týkající se toho, co stěžovatel vynaložil na společný majetek, v řízení dostatečně nezabýval, mohl vadný postup okresního soudu namítat v odvolacím řízení. Z přiloženého spisového materiálu však nevyplývá, že by stěžovatel tak učinil a nepřípustně se tak stěžovatel tuto námitku pokouší uplatnit až v řízení před Ústavním soudem.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, či na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba uvést, že tato rozhodnutí řeší odlišnou skutkovou situaci a proto je na nyní posuzovanou věc nelze aplikovat.
V řízení před soudy platí obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen právním zástupcem. Není zajisté věcí obecných soudů, aby napravovaly zásadní procesní chyby účastníků řízení, kteří byli v řízení zastupováni kvalifikovanými právníky.
Z hlediska ústavněprávního je třeba mít na paměti, že stěžovatel byl účastníkem řízení před soudem prvního a druhého stupně a že mu možnost hájit svoje práva nebyla upřena. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal žádný protiústavní zásah obecných soudů do základních práv stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík
předseda senátu