ECLI:CZ:US:2014:2.US.3842.13.1
sp. zn. II. ÚS 3842/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti TOP CONFIDENCE s. r. o., se sídlem Koněvova 8/67, 130 00 Praha - Žižkov, zastoupené Mgr. Gabrielou Hamákovou, se sídlem Baťkovo náměstí 625/552, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2854/2013-554 ze dne 24. října 2013 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 47/2011-482 ze dne 21. března 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, a to konkrétně práva na právní jistotu dle čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, práva na řádný a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na soudní ochranu dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Z přiloženého spisového materiálu a výše uvedených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2010 č. j. 11 Cm 358/2003-373 došlo k zamítnutí návrhu žalobkyně Pavly Caletkové (dále jen "žalobkyně") na určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem vůči stěžovatelce a Lubomíru Caletkovi. Soud prvního stupně argumentoval tím, že žalobkyně v řízení neprokázala své tvrzení ohledně neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně sice nepodepsala zástavní smlouvu ze dne 19. 1. 1995, ale bylo její vůlí takovéto zástavní právo zřídit, z toho důvodu musela chtít na zástavní smlouvě vyznačit také podpis či umožnit někomu jinému, kdo by se za ni mohl vydávat, aby tak učinil on. Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně odvolala a poukázala na závěr soudem ustanoveného znalce o nepravosti jejího podpisu na zástavní smlouvě, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, uveřejněným pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, ve kterém je s neplatností podpisu jednoho z manželů na zástavní smlouvě spojována neplatnost celé zástavní smlouvy. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil a ve výrocích týkajících se nákladů řízení změnil. Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne 13. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 1033/2012-462 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Odvolací soud znovu posoudil všechny rozhodné skutečnosti a dospěl k závěru, že sporné zástavní právo k předmětným nemovitostem neexistuje, neboť zástavní smlouva, na které absentuje pravý podpis jednoho z manželů, je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí dovolání, které Nejvyšší soud pro vady a nepřípustnost odmítl.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojila stěžovatelka ústavní stížností, ve které namítala porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Obecné soudy měly zapříčinit svým postupem a vydanými rozhodnutími porušení těchto práv, neboť zejména dovolací soud odůvodnil své usnesení příliš stručně, když neuvedl, proč bylo dovolání nepřípustné nebo trpělo vadami, jež by bránily pokračování v dovolacím řízení, a aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatelky. Podobnou argumentaci stěžovatelka použila také v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které označila za vadné a nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud provedl pouze některé z navrhovaných důkazů a z řady provedených se skutečně vypořádal pouze s vybranými. Odvolací soud se tak dostal do rozporu s konstantní judikaturou, dle níž je odvolací soud povinen respektovat pravidla stanovená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka měla také za to, že odvolací soud nerespektoval právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, týkající se posouzení platnosti zástavní smlouvy. Dále rozporovala právní závěry týkající se padělání podpisu, neboť nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, komu lze takové jednání přičíst k tíži. Stěžovatelka rovněž namítala nedůvodné a nespravedlivé protěžování ochrany jedné smluvní strany na úkor druhé, které spatřovala v tom, že obecné soudy poskytly i přes jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy, příznivou právní ochranu žalobkyni a Lubomíru Caletkovi. Na závěr stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a odložil jejich vykonatelnost.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je ustálenou notorietou, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Je oprávněn zasáhnout v hraničních případech, pokud by byl postup obecných soudů natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
Podstatnou část ústavní stížnosti představovalo opakování tvrzení a námitky, které stěžovatelka předložila již v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti bylo patrné, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekávala přehodnocení skutkových a z nich vyplývajících právních zjištění, ke kterým odvolací soud dospěl. Tímto však postavila Ústavní soud do role další soudní instance, která mu s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší. Z tohoto důvodu nebyl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí. K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že stěžovatelka toliko nesouhlasila s právním posouzením skutkového stavu, když argumentovala rozporem se závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009. Pouhá polemika či nesouhlasný postoj nemůže úspěšně zpochybnit naříkaná rozhodnutí pro jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem, jedná-li se navíc o konstantní závěry rozhodovací praxe.
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky směřující proti nedostatečnému odůvodnění dovolání, musel Ústavní soud na tomto místě připomenout závěry, které formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, což nemůže být v žádném případě chápáno tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument. Přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, což dovolací soud v posuzovaném případě splnil. Navzdory stručnému odůvodnění, které však dovolacímu soudu výslovně umožňuje ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., dovolací soud jasně vyložil, proč odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že uplatněné dovolací námitky zpochybňovala zejména skutková zjištění a ustálený právní názor rozhodovací praxe. Odůvodnění dovolacího soudu proto Ústavní soud neshledal ústavně nekonformním.
Nemohly obstát ani námitky, kterými stěžovatelka mířila na údajně nedostatečné zhodnocení skutkového stavu a nerovné zvýhodnění či protěžování ochrany stran ve sporu. Obecné soudy uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí; v ústavněprávní rovině tak obecným soudům není co vytknout. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu se musí vždy zkoumat, jak porušení práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Bylo by nepřípustné a z ústavního hlediska nepřijatelné rušit rozhodnutí obecného soudu toliko z důvodu nevyhovění návrhu účastníka řízení.
Ve věci námitky neplatnosti zástavní smlouvy se Ústavní soud plně ztotožnil s názorem dovolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009 a rozhodně odmítl vlastní výklad podaný stěžovatelkou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky ani pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: proti unesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu