ECLI:CZ:US:2014:2.US.387.14.1
sp. zn. II. ÚS 387/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Bronislavy Licehamrové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem, Trojanova 12, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. prosince 2013, č. j. 18 C 351/2013-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 31. ledna 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. prosince 2013, č. j. 18 C 351/2013-211, byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by výše uvedený rozsudek zrušil.
2. Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl ve výroku I. stěžovatelčinu žalobu směřující proti žalované Raiffeisenbank, a. s., na zaplacení částky 7.200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí stěžovatelka hradila neplatně sjednaný poplatek ve výši 150 Kč za správu úvěru), a dále výrokem III. rozhodl, že je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.534 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 obč. zák.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 obč. zák.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 obč. zák.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 obč. zák.). Stěžovatelka má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. června 2011, XI ZR 388/10, a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 109/2011.
5. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a jde-li o eventuální aplikaci §150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový v dané věci k dispozici nemá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
8. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
9. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu