ECLI:CZ:US:2014:2.US.395.14.1
sp. zn. II. ÚS 395/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Tomčaly, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, 697 01 Kyjov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 32 Cdo 3299/2012-797, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2012, č. j. 5 Cmo 40/2012-772, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v jehož rámci bylo zejména porušeno právo na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka. Dále měla být porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
2. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. dubna 2012, č. j. 5 Cmo 40/2012-772, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2011, č. j. 2 Cm 156/1997-724, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 2 Cm 156/1997 (stěžovatel vystupoval v původním řízení jako žalovaný). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že okolnost, kterou stěžovatel uváděl jako hlavní důvod pro obnovu řízení a která vyplynula z odůvodnění rozsudku v trestní věci projednávané souběžně s původním občanskoprávním řízením (konkrétně, že peníze z úvěru, který si stěžovatel vzal a za který se zaručil žalobce - Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a. s. - byly použity v důsledku trestného činu třetích osob na jiný účel, než bylo zamýšleno), nemohla pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí v této věci. Odvolací soud zdůraznil, že trestní řízení vedené proti jiným osobám než stěžovateli nemůže zprostit stěžovatele jakožto dlužníka z úvěrového vztahu jeho povinnosti zaplatit vymáhanou částku včetně příslušenství žalobci (ručiteli), který za stěžovatele (dlužníka) v souladu s ručitelským závazkem plnil.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 32 Cdo 3299/2012-797, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), má - jako důvod pro povolení obnovy řízení - na mysli takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou (ve srovnání s původním řízením) "nové," tj. v době původního řízení sice objektivně existující, ale z pohledu účastníka tehdy nepoužitelné, aniž by nesl vinu na tom, že o nich nevěděl, popř. že nesplnil povinnosti tvrzení nebo důkazní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003). Mezi takové ovšem stěžovatelem tvrzené skutečnosti o tom, že peníze z úvěru, který byl určen na nákup strojů a zařízení pro pěstování hlívy ústřičné, byly použity na jiný účel (a jím označené důkazy k jejich prokázání včetně rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 9 To 560/2008), nepatří, pokud byly uplatněny a soudem posuzovány již v původním řízení.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, která souvisejí s právem na spravedlivý proces. Stěžovatel nejprve rekapituluje okolnosti a obsah rozhodnutí vydaných v řízení původním, jehož obnovy se nyní domáhá. Ve vztahu k stávajícím ústavní stížností napadeným rozhodnutím uvádí, že jeho žaloba na obnovu řízení byla opřena o nové důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že peníze z úvěru byly použity za jiným účelem, a to v důsledku trestného činu třetích osob, a proto nemohla být splněna podmínka ručitele a založeno jeho právo domáhat se úhrady těchto peněz po stěžovateli. Dále namítá, že jednání jak před Vrchním soudem v Olomouci, tak i před Nejvyšším soudem, bylo neveřejné, bez účastníků řízení, čímž došlo k porušení jeho práv v rámci práva na spravedlivý proces.
III.
5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
6. Ústavní soud z důvodu náležitého posouzení věci nahlédl do spisu vedeného u Krajského soudu v Brně po sp. zn. 2 Cm 156/1997.
7. Stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů, přičemž se snaží předestřít svůj vlastní náhled na věc, a to zejména přiřazením značné relevance rozhodnutím vydaným v trestním řízení vedeném proti osobám, které peníze z úvěru poskytnutého stěžovateli použily na jiný než původně zamýšlený účel. Jedná se ale v podstatě o opakování argumentace, kterou již stěžovatel uplatňoval v rámci řízení o povolení obnovy před obecnými soudy. V této souvislosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádná pochybení, která by mohla dosahovat ústavněprávní roviny, však Ústavní soud v dané věci neshledal. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč na základě stěžovatelem tvrzených skutečností není možné povolit obnovu řízení.
8. Stěžovatel dále namítá porušení práva na veřejné projednání věci, k němuž mělo dojít tím, že ani odvolací soud, ani soud dovolací neprojednaly věc v jeho přítomnosti. Ze spisu, do něhož měl Ústavní soud možnost nahlédnout, se však nikterak nepodává, že by odvolací soud neprojednal věc v přítomnosti stěžovatele. Naopak, vzhledem k tomu, že stěžovatel nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání, nařídil odvolací soud jednání na 19. dubna 2012, jehož se stěžovatel osobně zúčastnil a měl možnost se k věci vyjadřovat (viz č. l. 763 a násl.), což také učinil. Neveřejně proběhlo toliko vyhlášení samotného rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na to, že při vyhlašování rozhodnutí již žádné dokazování, ani přednesy účastníků nebyly prováděny, nemůže se z pohledu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces jednat o vadný postup. Co se týče veřejného projednání věci před Nejvyšším soudem, nemůže Ústavní soud než poukázat na §243a o. s. ř., v němž je zakotvena zásada, že dovolací soud rozhoduje o dovolání zpravidla bez nařízení jednání. Jednání se nařizuje pouze v případech, když se v dovolacím řízení provádí dokazování. Není-li v dovolacím řízení prováděno dokazování, závisí na úvaze dovolacího soudu, zda je vhodné, aby bylo o dovolání rozhodnuto po jednání či nikoli. Navíc platí, že možnost provádět v dovolacím řízení dokazování je výslovně omezena na prokázání důvodů dovolání; dokazování ve věci samé je nepřípustné.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu