ECLI:CZ:US:2014:2.US.3972.13.1
sp. zn. II. ÚS 3972/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1327/2013 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 13 Co 216/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, konkrétně stěžovatel uvádí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 261.000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v průtazích v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 39/2005 a v řízení vedeném před stejným soudem pod sp. zn. 17 C 90/2006.
Soud prvého stupně uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 20.250 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 20.250 Kč od 4. 2. 2012 do zaplacení (odst. I výroku) a dále zamítl žalobu co do částky 240.750 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 17. 9. 2011 do zaplacení, a dále co do 7,75% úroku z prodlení ročně z částky 20.250 Kč od 17. 9. 2011 do 3. 2. 2012 (odst. II výroku). Ve vztahu k prvému z výše zmíněných řízení, ve kterém mělo dojít k průtahům (sp. zn. 22 C 39/2005), za něž požadoval stěžovatel náhradu nemajetkové újmy ve výši 125.000 Kč, soud prvého stupně dospěl k závěru, že tento nárok byl promlčen. Ohledně průtahů ve druhém z uvedených řízení vyčíslil nalézací soud základní částku pro odškodnění na 67.500 Kč, kterou s ohledem na projednání věci ve třech stupních soudní soustavy snížil o 30 % a o dalších 40 % poté vzhledem k malému významu pro stěžovatele, čímž dospěl k výsledné částce 20.250 Kč.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dále ještě částku 14.750 Kč se 7,5% úroky z prodlení ročně od 4. 2. 2012 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku stejně jako ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud shodně jako soud prvého stupně shledal, že k průtahům došlo, stanovil však vyšší částku náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud stanovil jako základní částku 87.500 Kč, přičemž vyšel z celkové délky řízení 6 let a za přiměřenou považoval částku 17.500 Kč za rok s tím, že dle judikatury Nejvyššího soudu se první dva roky započítávají jedenkrát. Dále dospěl k závěru, že je třeba zohlednit skutečnosti, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, stěžovatel se sám na délce řízení podílel, jakož i to, že věc měla pro stěžovatele malý význam. Na rozdíl od nalézacího soudu posoudil každou z uvedených skutečností tak, že je třeba základní částku snížit vždy o 20 %, tedy celkově o 60 %. Částku tedy vyčíslil na 35.000 Kč, tudíž oproti rozhodnutí soudu prvého stupně uznal, že nárok stěžovatele je potřeba považovat za důvodný ještě co do výše 14.750 Kč oproti částce přiznané soudem prvého stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s tím, že dovolacímu soudu předložil několik otázek, které označil za otázky zásadního právního významu a které v ústavní stížnosti opět rekapituluje. Dovolací soud však shledal dovolání nepřípustným.
Neústavnost rozhodnutí obou soudů a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, "kdy dovolací soud odmítl dovolání, protože neshledal otázku zásadního právního významu i přesto, že rozhodnutí obecných soudů 1. a 2. stupně jsou evidentně v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud nechal zcela bez povšimnutí ústavně nesouladná rozhodnutí obecných soudů, ani vůbec nevysvětlil, proč níže uvedená hmotněprávní pochybení obecných soudů ignoruje a tak zakládá ústavní nesouladnost svého rozhodnutí".
Základem argumentace stěžovatele o protiústavnosti označených rozhodnutí je nesouhlas s odmítnutím dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu, resp. zpochybnění úvah, kterými se nalézací a odvolací soud řídily při hodnocení jednotlivých kritérií majících vliv na výši odškodnění za průtahy dle §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Jak stěžovatel uvádí, ačkoli odvolací soud zvýšil základní roční částku z 15.000 Kč na 17.500 Kč, dle názoru stěžovatele se v tomto případě přiměřenou jeví částka 20.000 Kč za jeden rok trvání řízení. Zároveň zpochybňuje úvahy soudu vedoucí k modifikaci základní částky.
Po posouzení argumentů stěžovatele a rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K samotné výši odškodnění, která je stěžovatelem napadána jako neadekvátní, Ústavní soud předesílá, že není další přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. K možnosti ingerovat do rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení výše odškodného podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil. V usnesení sp. zn. I. ÚS 261/11 ze dne 30. 7. 2013 (dostupné na nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že nemajetková újma je z povahy věci exaktně vědecky neměřitelná; jakékoli snahy o její kvantifikování zůstanou vždy jen v rovině odhadů a příměrů, byť se soudy musejí snažit nalézt odpovídající měřítka a finanční ekvivalenci a určit tak náhradu "kvalifikovaně", aby nedošlo k porušení zákazu denegationis iustitiae a principu rovnosti (bod 12), resp. že psané právo poskytuje soudům jen minimum měřítek a kritérií (vlastně téměř žádné) a za této situace je nutno každou jejich snahu nalézat přijatelná a v rámci zákona stále se ještě nacházející řešení považovat za ústavně konformní postup (bod 19).
Ústavní soud ve své judikatuře akceptuje závěry Nejvyššího soudu, pokud jde o určení tzv. základní částky, stanovené pro první dva roky a dále pro každý následující rok řízení rozmezím 15.000 až 20.000 Kč (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, dostupný na nalus.usoud.cz). Nelze opomenout, že Nejvyšší soud zde byl inspirován tzv. Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na základě podrobné analýzy jednotlivých rozhodnutí ESLP jak proti České republice, tak proti ostatním zemím. Manuál shrnuje, že v případě České republiky by mohla požadavkům ESLP vyhovovat orientační částka 15.000 Kč za každý rok doby řízení. Výchozí částka by pak měla být upravena v závislosti na tom, s jakou intenzitou budou jednotlivá hlediska v konkrétním případě naplněna, a to zhruba ve dvacetiprocentním zvyšování či snižování podle stupňů a intenzity každého z kritérií (srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010, N 110/57 SbNU 403, bod 9).
Z hlediska judikatury ESLP je nutno dále připomenout, že v rozsudku Velkého senátu ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 (stížnost č. 64890/01), na které ostatně stěžovatel též odkazuje, ESLP uvedl, že určování výše spravedlivého zadostiučinění je věcí jednotlivých smluvních států, ovšem částky, které budou smluvními státy přiznány, nesmí být zjevně nepřiměřené oproti částkám přiznávaným ESLP.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 51) pak Ústavní soud připomíná, že kritéria pro určení konečné výše zadostiučinění zakotvuje §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše zadostiučinění z těchto kritérií vycházel a zda své závěry řádně odůvodnil, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky. Pouze v případě, že by tomu tak nebylo, by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení. Stejně tak v nálezu sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535) Ústavní soud vymezil kritéria přezkumu tak, že rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za jedno z nich je přitom třeba považovat to, zda toto zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci, jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy.
Ústavní soud tak v zásadě ponechává rozhodnutí o výši zadostiučinění na soudech obecných, jsou-li respektovány výše vymezené ústavní limity pro postup obecných soudů, neboť nemůže být další přezkumnou instancí zabývající se meritorně konkrétní výší poskytnutého zadostiučinění vždy v situaci, kdy bude osoba odškodněná s konkrétní výší poskytnuté částky subjektivně nespokojená.
V posuzovaném případě obecné soudy ve svých rozhodnutích požadavky kladené Ústavním soudem na transparentní způsob určení výše zadostiučinění, na zohlednění zákonných kritérií, jakož i na zdůvodnění svých závěrů, naplnily. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jasně konstatují existenci nepřiměřené délky řízení, načež přehledným a přezkoumatelným způsobem vymezují kritéria pro modifikaci této částky i okolnosti, které braly při posuzování oněch kritérií v potaz. Závěry odvolacího soudu, který částečně změnil rozhodnutí soudu nalézacího ve prospěch stěžovatele, nijak nevybočují z požadavků na logické a racionální zdůvodnění soudního rozhodnutí. Odvolací soud zohlednil zákonem stanovená kritéria, stanovil základní částku na 17.500 Kč, tedy zcela v intencích shora zmíněné ustálené judikatury, aplikoval zákonem předvídaná kritéria vedoucí k modifikaci základní částky (jejímu snížení celkem o 60%), přičemž své úvahy dostatečně zdůvodnil. Uvedené úvahy soudu nelze považovat za jakkoli "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy, tudíž prostor pro ingerenci Ústavního soudu k přehodnocování závěrů obecných soudů tak zde není dán.
Ústavní soud též zdůrazňuje, že není možné zcela mechanicky porovnávat částky přiznané v jednotlivých odškodňovacích řízeních a při rozdílnostech dovozovat případný zásah do ústavních práv. Vždy je nutno posuzovat každý případ individuálně s ohledem na všechny jeho okolnosti při zohlednění kritérií, která plynou ze zákona č. 82/1998 Sb., resp. z relevantní judikatury.
Stejně tak nedošlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele tím, že dovolací soud odmítl jeho dovolání. Zde je nutno připomenout, že Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, pokud by napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. z důvodů svévole či nedostatku odůvodnění (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a judikaturu tam citovanou, http://nalus.usoud.cz), což v nyní posuzovaném případě nenastalo. Dovolací soud dostatečně a přehledně zdůvodnil, proč stěžovatelem předložené otázky nelze považovat za otázky zásadního právního významu.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu