ECLI:CZ:US:2014:2.US.4010.13.1
sp. zn. II. ÚS 4010/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti T. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Františkem Markem, advokátem se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 1 T 142/2011-620 ze dne 11. 9. 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 376/2013-637 ze dne 9. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2013 a kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 24. 2. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením soudu prvního stupně byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 142/2011, v rámci něhož byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Stěžovatel poukazuje na to, že při rozhodování o jeho trestní odpovědnosti vyšly soudy ze znaleckého posudku z r. 2011 (který vypracovali znalci z odvětví psychiatrie a sexuologie), v němž oba znalci přijali závěr, že u stěžovatele nebylo zjištěno významné snížení ovládacích schopností - stěžovatel sice trpí poruchou osobnosti, ta však není chorobou takové závažnosti, aby rozpoznávací nebo ovládací schopnosti stěžovatele významně narušila. V rámci návrhu na povolení obnovy řízení předložil lékařské zprávy z roku 2008, kde jsou prezentovány jiné závěry, přičemž poukázal na to, že tyto oponentní zprávy soudní znalci neměli při vypracování posudku k dispozici. V řízení o povolení obnovy však soudy nepostupovaly v rámci provádění dokazování v souladu se základními a stěžejními zásadami dokazování v trestním procesu. Soud prvního stupně se spokojil s tvrzením jednoho ze znalců, že stěžovatelem předložené lékařské zprávy měli oba znalci při vypracování posudku k dispozici, byť v rámci doplňujícího znaleckého posudku vypracovaného v rámci řízení o povolení obnovy nebyly závěry předložených lékařských zpráv vyvráceny. Stížnostní soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, námitkami stěžovatele o nedostatečném vypořádání se s otázkou existence důvodů obnovy se nijak nevypořádal, a odůvodnění jeho rozhodnutí je tak nedostatečné, strohé a neúplné. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku nových důkazů byla správnost znaleckého posudku zpochybněna a soud měl obstarat další důkazy - např. nechat vypracovat jiný znalecký posudek jiným znalcem k posouzení ovládacích schopností stěžovatele, případně vyslechnout lékaře, kteří vypracovali dotčené lékařské zprávy, neboť i v řízení o povolení obnovy je třeba ctít princip in dubio pro reo; soudce by měl být otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. července 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409). Při zkoumání podmínek obnovy řízení se proto řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a teprve na tomto skutkovém základě ovlivní jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu (sp. zn. IV. ÚS 190/03, U 21/33 SbNU 429). Účelem řízení o povolení obnovy řízení je odstranění justičního omylu, nikoliv přezkoumání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí či opětovné posouzení viny odsouzeného (sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009).
V posuzovaném případě se soudy obou stupňů shodly na tom, že stěžovatel nenabídl soudu žádná nova nebo důkazy dříve neznámé, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí ve věci. Návrh byl opřen o dvě zprávy pracovníků věznice v Kuřimi MUDr. Hajnové a Mgr. Jirků z roku 2008, které měly významně zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku znalců z odvětví psychiatrie a sexuologie z roku 2011. Soud prvního stupně přibral do řízení oba původní zpracovatele znaleckého posudku a položil jim otázku, zda uvedené zprávy korespondují či se liší od závěrů učiněných ve znaleckém posudku, a zda byly tyto zprávy při vypracování posudku k dispozici. Pokud ze závěrů nového posudku a z výpovědi jednoho ze znalců zjistil, že znalci měli při vypracování původního posudku k dispozici nejen zdravotnickou dokumentaci stěžovatele, ale i předložené lékařské zprávy z roku 2008, které na jejich závěrech ničeho nemění a nejsou s nimi v rozporu, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru o absenci relevantního důvodu obnovy řízení nic vytknout, přičemž samotné hodnocení důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy, které soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení i v napadeném řízení, není Ústavní soud v zásadě oprávněn přezkoumávat, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, která mu nepřísluší.
Stěžovatel nemůže úspěšně vytýkat ani stížnostnímu soudu, že se nijak nevypořádal s otázkou existence důvodů obnovy řízení. I z jeho řádně odůvodněného rozhodnutí je dostatečně patrné, proč nejsou stěžovatelem předložené důkazy způsobilé zvrátit původní rozhodnutí o vině.
Lze uzavřít, že obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích úplně a srozumitelně odůvodnily. Hodnocení otázky, zda stěžovatelem předložené a soudem provedené důkazy byly způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, není excesivní. Nelze proto dospět k závěru, že by jimi došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu