ECLI:CZ:US:2014:2.US.451.14.1
sp. zn. II. ÚS 451/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., adresa Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 5 Afs 70/2013-37 a č. j. 5 Afs 72/2013-48, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2013, č. j. 29 Af 143/2011-71, a ze dne 17. července 2013, č. j. 31 Af 266/2011-79, rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 29. září 2011, č. j. MMB/0364838/2011, a ze dne 12. října 2011, č. j. MMB/381184/2011, rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Vinohrady ze dne 29. srpna 2011, č. j. BVIN 4591/2011/FIN/Chvi, a rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - střed ze dne 14. září 2011, č. j. 110074386/VANJ/VHA/001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, a dále v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Úřad městské části města Brna, Brno - Vinohrady, rozhodnutím ze dne 29. srpna 2011, č. j. BVIN 4591/2011/FIN/Chvi, nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj ve výši 110.000 Kč. Odvolání stěžovatelky zamítl Magistrát města Brna, odbor rozpočtu a financování, rozhodnutím ze dne 29. září 2011, č. j. MMB/0364838/2011, a napadené rozhodnutí potvrdil. Správní žalobu stěžovatelky směřující proti předchozímu rozhodnutí Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. července 2013, č. j. 29 Af 143/2011-71, zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 5 Afs 70/2013-37, rovněž zamítl a rozhodl, že žalovanému (Magistrát města Brna) se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
3. Ve druhém obsahově obdobném řízení Úřad městské části města Brna, Brno - střed, rozhodnutím ze dne 14. září 2011, č. j. 110074386/VANJ/VHA/001, rovněž nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatků na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj ve výši 506.980 a Kč 490.000 Kč s tím, že vratitelný přeplatek ve výši 24.413 Kč bude zohledněn v platbě na další období. Odvolání stěžovatelky Magistrát města Brna, odbor rozpočtu a financování, rozhodnutím ze dne 12. října 2011, č. j. MMB/381184/2011, zamítl. Správní žalobu stěžovatelky směřující proti předchozímu rozhodnutí Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. července 2013, č. j. 31 Af 266/2011-79, taktéž zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 5 Afs 72/2013-48, rovněž zamítl a rozhodl, že žalovanému (Magistrát města Brna) se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze správních orgánů ani správních soudů se řádně nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení, povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčena, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jejího mínění nepřipouští stanovení daně v daném případě bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Opačný postup správce daně znamenal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka též poukázala na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rozvedla a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Stěžovatelka vedla celou řadu obdobných správních řízení, řízení před správními soudy a rovněž podala celou řadu ústavních stížností, které jsou jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek v podstatě totožné. Ústavní soud i ve stávající věci považuje svoje předchozí rozhodnutí za dostatečná pro vysvětlení důvodů, proč neshledal v jednotném postupu správních soudů v napadených rozhodnutích stěžovatelkou namítaná pochybení. Proto bez dalšího odkazuje na rozhodnutí stěžovatelce známá, vydaná například pod sp. zn. II. ÚS 2878/13; sp. zn. III. ÚS 3343/13; či II. ÚS 3440/13, či sp. zn. 3440/13.
7. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uváděla, že stávající skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné od výše uvedených jí známých usnesení Ústavního soudu, poukazuje Ústavní soud na to, že se jedná o shodné námitky, kterými se rovněž zabýval v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3792/13 a sp. zn. II. ÚS 3734/13, v nichž byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie opět téměř identické ústavní stížnosti, včetně předmětného tvrzení odlišných skutkových a právních okolností, přičemž v uvedených řízeních soudy rovněž uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud neshledává ani v nyní projednávané věci důvod se od názorů vyslovených Ústavním soudem v dřívějších, shora citovaných případech, odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje (stěžovatelce rozhodovací důvody citovaných usnesení musí být zřejmé, neboť jí byla citovaná usnesení doručena).
8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu