ECLI:CZ:US:2014:2.US.4875.12.1
sp. zn. II. ÚS 4875/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Fettera, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č.j. 30 Cdo 2305/2012-524, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, č.j. 23 Co 251/2011-423, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 11. 2010, č.j. 7 C 518/2007-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáními stěžovatele ze dne 14. 3. 2013 a ze dne 23. 10. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na projednání věci zákonem stanoveným způsobem, jak předvídají čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
II.
2. Stěžovatel a jeho sestra se žalobou směřující proti Ing. Martině Dvořákové (zde vedlejší účastnice) domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky v žalobě blíže specifikované nemovitosti, jakož i určení, že stěžovatel je vlastníkem v žalobním návrhu blíže specifikované garáže. V žalobě uvedli, že dne 3. 1. 2007 podepsali v nočních hodinách v místě svého bydliště kupní smlouvy, na jejichž základě převedli na vedlejší účastnici vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Tyto smlouvy však označili za neplatné, a to mj. proto, že při jejich podpisu byli dle svého tvrzení pod psychickým nátlakem, kdy jim bylo ze strany vedlejší účastnice vyhrožováno, že pokud smlouvu nepodepíší, budou hned ráno "před vraty na dlažbě". Vedlejší účastnice stěžovatele dle jeho tvrzení fakticky vydírala, přičemž využila jeho stáří, zdravotní stav, moment překvapení a dále znalost jeho tíživé majetkové situace. Stěžovatel a jeho sestra v průběhu řízení před soudem prvního stupně pro případ, že by soud neshledal smlouvy absolutně neplatnými, z opatrnosti od předmětných kupních smluv odstoupili, a to z důvodu, že tyto byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, když nemovitosti byly prodány za kupní cenu několikanásobně nižší, než je jejich hodnota.
3. Jejich žaloba však byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 11. 2010, č.j. 7 C 518/2007-305, zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tvrzení stěžovatele a jeho sestry, že byli k prodeji předmětných nemovitostí přinuceni vedlejší účastnicí a jejím tehdejším právním zástupcem (a smlouva je tedy absolutně neplatná), neobstojí, a to s ohledem na skutečnost, že již dříve jednali s vedlejší účastnicí o možnostech, jak vyřešit exekuci, která byla na jejich majetek vedena. Dle soudu prvního stupně vedlejší účastnice v rámci těchto jednání navrhla, že odkoupí od oprávněného předmětnou pohledávku, pro jejíž uspokojení byla exekuce na majetek stěžovatele a jeho sestry vedena, s tím, že od nich zároveň odkoupí jejich nemovitosti. Těmito nemovitostmi měl být následně zajištěn úvěr vedlejší účastnice, z něhož bude oprávněnému uhrazena kupní cena za postoupení pohledávky. Souhlas stěžovatele a jeho sestry s tímto postupem pak dle názoru soudu prvního stupně vyplývá nejen z kupních smluv ze dne 3. 1. 2007, ale též ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě týkající se předmětné nemovitosti, která byla stěžovatelem, jeho sestrou a vedlejší účastnicí uzavřena dne 28. 8. 2006, a dále z kupní smlouvy uzavřené dne 2. 10. 2006. Z posledně uvedené smlouvy bylo soudem prvního stupně zjištěno, že se jedná o smlouvu shodného obsahu jako je smlouva ze dne 3. 1. 2007. Na základě této smlouvy však nebylo vlastnické právo vedlejší účastnice do katastru nemovitostí vloženo, a to s ohledem na dosud probíhající exekuční řízení, které bylo pravomocně zastaveno až dne 3. 1. 2007. Vůle stěžovatele a jeho sestry k převodu nemovitostí dle soudu prvního stupně vyplývala i z jejich chování, zejména chování stěžovatele, který vedlejší účastnici ještě před podpisem smlouvy představoval různým nájemcům v domě jako budoucí majitelku. Ve vztahu k namítanému odstoupení od kupních smluv pro jejich uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek soud prvního stupně uvedl, že v případě kupní smlouvy na dům lze sice mít za to, že tato byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neboť dohodnutá cena 3.200.000,- Kč nedosahuje ani poloviny skutečné hodnoty nemovitosti, avšak v daném případě nebyla splněna druhá z podmínek dle §49 zákona ř. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), tj. tíseň, a to s ohledem na shora uvedená jednání, která podpisu smlouvy předcházela.
4. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č.j. 23 Co 251/2011-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem, jeho sestrou a vedlejší účastnicí tak, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úkon stěžovatele a jeho sestry, jímž projevili souhlas s uzavřením kupní smlouvy na obytný dům a garáž, byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a to s ohledem na jemu předcházející jednání mezi zúčastněnými stranami. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce rozporu uzavřené kupní smlouvy s dobrými mravy ve smyslu §3 občanského zákoníku, který stěžovatel a jeho sestra spatřovali v tom, že nemovitost byla prodána za částku 3.200.000,- Kč. K této námitce odvolací soud uvedl, že předmětný obytný dům byl za účelem konání dražby v exekučním řízení oceněn na částku 6.700.000,- Kč, přičemž nejnižší podání při dražbě by tak vzhledem k ustanovení §336e zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský soudní řád"), bylo stanoveno na částku 4.500.000,- Kč. V případě, že by nemovitost při prvním dražebním jednání vydražena nebyla, bylo by nejnižší podání sníženo na polovinu. Za této situace tak dle názoru odvolacího soudu nelze smluvenou kupní cenu považovat za cenu, která by odporovala dobrým mravům, nadto za situace, kdy si prodávající následně vymínili právo bydlení v nemovitosti. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil také to, že účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé, a to i jde-li o cenu nižší. Odvolací soud však odlišně od soudu prvního stupně posoudil otázku odstoupení stěžovatele a jeho sestry od předmětné smlouvy. Odvolací soud ve vztahu k tomuto odstoupení uvedl, že za situace, kdy na majetek stěžovatele a jeho sestry byla nařízena exekuce a měla proběhnout dražba nemovitosti, lze sice hovořit o stavu tísně na straně stěžovatele a jeho sestry, avšak není zde naplněn požadavek "nápadně nevýhodných podmínek", neboť stěžovatel a jeho sestra měli možnost nechat dražbu proběhnout, avšak sami se rozhodli nemovitost prodat jiné osobě, kterou navíc osobně znali a která jim přislíbila možnost budoucího bydlení, což pro ně bylo zřejmě přijatelnější než prodat nemovitost v dražbě neznámé osobě. Naplnění zákonných podmínek pro odstoupení od smlouvy ve smyslu §49 občanského zákoníku tak ani odvolacím soudem nebylo shledáno.
5. Dovolání stěžovatele a jeho sestry proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č.j. 30 Cdo 2305/2012-524, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
III.
6. Všechna výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal, že soudy nedostály své povinnosti zakotvené v §132 občanského soudního řádu, když se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo (zejména pak s namítanou absolutní neplatností předmětných kupních smluv a odstoupení od nich), jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (zejména závěr týkající se "přiměřenosti" kupní ceny, když tato činila pouhých 3.200.000,- Kč, přičemž v řízení byly provedeny dva znalecké posudky znějící na částku 6.700.000,- Kč a 8.261.250,- Kč), věc jimi byla posuzována formalisticky, aniž by bylo přihlédnuto ke skutečné vůli stěžovatele a jeho sestry, a jejich rozhodnutí se příčí zásadě dobrých mravů. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle názoru stěžovatele zatíženo rovněž tím, že odvolací soud při posuzování hodnoty nemovitostí uvažoval o spekulativním sledu několika pro stěžovatele nepříznivých okolností a hodnotu nemovitosti tak stanovil svévolně. Dovolacímu soudu stěžovatel konečně vytýkal i to, že se tento ve svém usnesení nikterak nevypořádal s jeho námitkami stran rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s konstantní judikaturou dovolacího soudu týkající se lichevních smluv a nepřípustnosti přímé koupě zástavy zástavním věřitelem od zástavního dlužníka.
IV.
7. K ústavní stížnosti se prostřednictvím svého právního zástupce, byť k tomu Ústavním soudem nebyla vyzvána, vyjádřila vedlejší účastnice. Vyslovila názor, že žádná ústavně garantovaná práva stěžovatele nebyla v řízení před soudy porušena, když soudy všech instancí se řádně vypořádaly se všemi důkazy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Vzhledem k právě uvedenému pak navrhla, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
8. Na vyjádření vedlejší účastnice reagoval stěžovatel svou replikou ze dne 9. 6. 2014, v níž zopakoval svou argumentaci předestřenou Ústavnímu soudu již v ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu pak navrhl, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno.
V.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
11. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla odůvodňovat kasační zásah Ústavního soudu, však Ústavní soud po důkladném prostudování spisového materiálu, vedeného Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 7 C 518/2007, neshledal.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (a skrze něj též porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Nic takového však zjištěno nebylo.
13. Podstata nyní posuzované ústavní stížnosti spočívá ve zpochybňování skutkových a právních závěrů soudů všech stupňů, když tyto dle názoru stěžovatele nezohlednily skutečnou vůli účastníků předmětného smluvního vztahu, jakož i konkrétní okolnosti, za nichž byly dohody realizovány. S přihlédnutím k uvedenému dle názoru stěžovatele soudy v rozporu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, a jejich posouzení tak lze vnímat jako formalistické. S těmito zpochybňujícími argumenty však Ústavní soud nemohl souhlasit.
14. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že z principu nezávislosti soudů, zakotveného v čl. 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je právě ustanovení §132 občanského soudního řádu. Za situace, kdy je ze strany soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupného na http://nalus.usoud.cz). V podrobnostech Ústavní soud uvádí následující.
15. Jde-li o posouzení otázky platnosti uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 1. 2007, pak jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, se touto otázkou řádně zabývaly, přičemž po provedení rozsáhlého dokazování dospěly k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, když vůle stěžovatele (a jeho sestry) k převodu nemovitostí vyplývá nejen z předmětné smlouvy ze dne 3. 1. 2007, ale též ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 28. 8. 2006 a dále z kupní smlouvy ze dne 2. 10. 2006, tj. ze smlouvy s totožným obsahem jako smlouva ze dne 3. 1. 2007, kterou však nebylo možné vložit do katastru nemovitostí s ohledem na dosud neskončené exekuční řízení vedené na majetek stěžovatele (a jeho sestry). Vůle stěžovatele k uzavření smlouvy pak dle názoru soudů vyplývala i z jeho chování, kdy soudy na základě svědeckých výpovědí vzaly za prokázané, že stěžovatel ještě v době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 3. 1. 2007 představoval vedlejší účastnici různým nájemcům nebytových prostor v předmětné nemovitosti jako budoucí majitelku. Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že by se soudy otázkou jeho vůle řádně nezabývaly, když soudy tuto zjišťovaly, přičemž dospěly k závěrům, které ve svých rozhodnutích též řádným způsobem odůvodnily. Stejným způsobem lze přistoupit i k argumentu stěžovatele o přepjatě formalistickém postupu soudů při hodnocení provedených důkazů.
16. Jde-li o stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů učiněnými ve vztahu k otázce nápadně nevýhodných podmínek (§49 občanského zákoníku), za nichž měla být smlouva uzavřena, a stanovení ceny předmětné nemovitosti, pak Ústavní soud uvádí, že ani zde takový rozpor neshledal. Opačný závěr nemohl Ústavní soud vyvodit ani ze skutečnosti, že otázka přiměřenosti kupní ceny a nápadně nevýhodných podmínek byla soudem odvolacím posouzena odlišně od soudu prvního stupně. Soud prvního stupně zde sice dospěl k závěru, že lze mít za to, že předmětná smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek (když dohodnutá cena ve výši 3.200.000,- Kč nedosahuje ani poloviny skutečné ceny nemovitosti), avšak odvolací soud svůj odlišný právní názor z pohledu Ústavního soudu dostatečným způsobem odůvodnil (viz odst. 4), přičemž Ústavní soud - jak již bylo řečeno výše - není ze své pozice oprávněn správnost tohoto závěru přezkoumávat. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně uvedl, že v případě, kdy by se předmětná nemovitost nevydražila v prvním kole dražby, bylo by nejnižší podání sníženo na polovinu (tj. na částku 2.250.000,- Kč). Jak stěžovatel správně uvedl, výše nejnižšího podání by se pro případ druhého dražebního jednání stanovila nikoli jako polovina původně stanoveného nejnižšího podání, ale jako polovina výsledné ceny [ve smyslu §336 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s §336m odst. 3 téhož zákona]. V nyní souzené věci by tak nejnižší podání pro druhé dražební jednání bylo stanoveno na částku 3.350.000,- Kč. Tato dílčí nesprávnost však z pohledu Ústavního soudu není důvodem pro jeho kasační zásah, neboť i takto stanovená cena se blíží ceně sjednané v předmětné smlouvě.
17. Ve vztahu k otázce přiměřenosti sjednané kupní ceny pak neobstojí ani námitka, že odvolací soud nesprávně uvažoval i s jinou majetkovou hodnotou, které se stěžovateli mělo ze strany vedlejší účastnice dostat, a sice s možností nadále užívat byt situovaný v předmětné nemovitosti, a to bezúplatně či za symbolickou 1,- Kč ročně. Zde stěžovatel poukázal na to, že ze strany vedlejší účastnice je vůči jeho osobě vedeno řízení o vyklizení předmětné nemovitosti, a tudíž je zřejmé, že dohody o užívání nemovitosti nejsou vedlejší účastnicí uznávány a proto nemohly sloužit odvolacímu soudu jako argument spravedlivého uspořádání. K tomu Ústavní soud považuje za důležité připomenout, že to byl mj. stěžovatel, kdo v řízení uvedl, že s vedlejší účastnicí bezprostředně po podpisu kupní smlouvy uzavřel dohodu o doživotním užívání bytu (viz např. protokol z jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 11. 2008, č. l. 85) a v této souvislosti též soudu předložil kopii této dohody (č. l. 55). S přihlédnutím k této skutečnosti tak nyní není namístě odvolacímu soudu vytýkat, že při svém rozhodování ze stěžovatelem tvrzených skutečností vycházel, nadto za situace, kdy předmětem daného řízení byla otázka platnosti smluv kupních, nikoli dohod o užívání bytu (otázkou platnosti těchto dohod se proto soud v daném řízení nemohl zabývat).
18. Ústavní soud nemohl zcela přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy pochybily (a tím porušily ústavně zaručená práva stěžovatele), když se nevypořádaly s absolutní neplatností kupní smlouvy, jež měla být způsobena tím, že předmětná smlouva ze dne 3. 1. 2007 představovala přímý prodej nemovitosti mezi zástavním věřitelem (vedlejší účastnice) a zástavním dlužníkem (stěžovatelem), který je však nepřípustný, k čemuž soudy byly povinny přihlédnout z úřední povinnosti; tzv. propadnou zástavou bylo navíc stěžovatelem argumentováno i v jeho dovolání. Skutečnost, že dovolací soud na tuto námitku nereagoval, je sice třeba považovat za pochybení, avšak nikoli za takové, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, neboť za podstatné ve vztahu k této otázce považuje Ústavní soud následující.
19. Podle ustanovení §169 písm. e) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), platilo, že ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená jednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Právě citované ustanovení čelí případu tzv. propadné zástavy (lex commissoria), která je považována za nepřípustnou, neboť v opačném případě by došlo k obcházení zákona tím, že již na základě takového ujednání (obsaženého v zástavní smlouvě) by došlo k přechodu zástavy do majetku věřitele k uspokojení jeho pohledávky a úhradě dluhu obligačního dlužníka (tedy šlo by jinými slovy o odkládací podmínku s tím, že zástava připadne do vlastnictví věřitele, není-li dluh ve stanovené lhůtě uhrazen). Právní teorie i soudní judikatura se však ustálily na závěru, že v rozporu s právě uvedeným není, dohodnou-li se po splatnosti pohledávky zástavní věřitel se zástavním dlužníkem, že se zástava převede namísto placení na věřitele (srov. Králík, M.; Mikeš, J.; Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1156, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 3, roč. 2005, str. 157). Vzhledem k uvedenému a dále ke skutečnosti, že předmětná kupní smlouva, na jejímž základě došlo k uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že na něj bylo převedeno vlastnické právo k zastavené nemovitosti, byla uzavřena až dne 3. 1. 2007, tj. dlouho po splatnosti předmětné pohledávky, která byla též předmětem exekučního řízení vedeného na majetek stěžovatele, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že by předmětná smlouva byla případem tzv. propadné zástavy. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, v této souvislosti není přiléhavý, neboť v tehdy posuzovaném případě se o tzv. propadnou zástavu jednalo, když smluvní strany si ujednání o převodu předmětu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele sjednaly tentýž den, jako byla uzavřena zástavní smlouva, tj. ještě před splatností závazku zástavního dlužníka.
20. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal též to, že dovolací soud se ve svém rozhodnutí "důvěryhodně" nevypořádal rovněž se stěžovatelovou argumentací o odlišném rozhodování soudů o lichevní smlouvě. Ani s tímto tvrzením však Ústavní soud nemohl souhlasit. Je pravdou, že stěžovatel ve svém dovolání vznesl mj. námitku, že předmětná kupní smlouva ze dne 3. 1. 2007 vykazuje znaky smlouvy lichevní. Dovolací soud na tuto námitku reagoval tak, že uvedl, že odvolacím soudem nebyl zjištěn skutkový podklad pro úvahy směřující k závěru o lichevním charakteru předmětných kupních smluv, přičemž z rozsudku odvolacího soudu nebylo dle názoru soudu dovolacího možno vyvodit ani to, že by se odvolací soud při posuzování věci odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu. S přihlédnutím k právě uvedenému a dále k obsahu dovolání stěžovatele, jež je součástí vyžádaného spisového materiálu, Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by se dovolací soud s touto námitkou řádně nevypořádal. Ústavní soud je naopak nucen konstatovat, že stěžovatel ve svém dovolání neuvedl žádné konkrétní soudní rozhodnutí, jež by se vztahovalo k otázce tzv. lichevních smluv a jež by svědčilo o stěžovatelem namítaném "odlišném rozhodování soudů o lichevní smlouvě". Pokud tedy stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil svou námitku (např. uvedením příkladmého výčtu konkrétních soudních rozhodnutí, s nimiž mělo být rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu stěžovatele v rozporu), pak nyní dle názoru Ústavního soudu nemůže úspěšně namítat, že dovolací soud na tuto námitku nereagoval (z pohledu stěžovatele) dostatečně a že jeho rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.
VI.
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu